„A že prý do toho nemám co mluvit?“ zopakovala Jaroslava chraplavě.
„Tvojí dceři,“ procedil Svatopluk skrz zuby, „jen vysvětluju, jak se má chovat. Je to moje žena. A ty? Ty jsi tu kdo? Důchodkyně s pár drobnými měsíčně. Bezemne byste obě chcíply hlady.“
„Svatopluku, prosím…“ vydechla Klaudie sotva slyšitelně.
„Buď zticha, s tebou se nebavím.“ Udělal krok směrem k Jaroslavě a naklonil se k ní. „Tak co teď, babko? Poběžíš na policii?“ Zachechtal se. „Stejně s tím nic neudělají. Stačí mi jedno slovo správným lidem a ten jejich pochůzkář poletí z práce. A vůbec — ženská si stěžuje na manžela? Rodinná hádka. Ať si to vyřeší doma. Takže se do toho nepleť.“
Jaroslava na něj hleděla a v tu chvíli jí bylo jasné, že si je naprosto jistý svou nedotknutelností. Opravdu věřil, že dvaašedesátiletá žena proti němu nezmůže vůbec nic.
„Klaudie,“ promluvila klidně, aniž z něj spustila oči. „Vezmi Amálii a jděte do mého pokoje. Zamkni se.“
„Mami…“
„Hned.“
Se vzlykem popadla Klaudie dceru do náruče a zmizela za dveřmi. Svatopluk je vyprovodil posměšným pohledem.
„Tak co, babi, chceš mi tu kázat o morálce? Nebo—“
Nedokončil větu. Jaroslava popadla ze stolu těžkou litinovou pánev — starou, po své matce, pamatující snad půl století — a vší silou ho udeřila do hlavy.
Svatopluk se zhroutil, jako by mu podrazili nohy, a klesl na kolena. Z rozseknutého obočí se vyvalila krev.
„Ty…“ zachrčel. „Já tě…“
Druhý úder dopadl na rameno. Zavyjekl a pokusil se zvednout, ale Jaroslava, jako by byla v jakémsi temném vytržení, pokračovala. Zasáhla ho do zad, do rukou, do žeber. Čtyřicet let pracovala jako sanitářka v nemocnici, tahala pacienty, obracela ležící — sílu měla stále v těle.
„Moje dcera!“ vyrážela ze sebe s každým úderem. „Moje! A moje vnučka!“
Svatopluk se schoulil na podlaze, kryl si hlavu a už se ani nepokoušel bránit. Teprve když Jaroslava, funící a vyčerpaná, přestala, zvedl hlavu. Obličej měl zkrvavený, posetý modřinami.
„Podepsala ses pod vlastní rozsudek, ty stará svině,“ zasyčel. „Dostanu tě. Za napadení, za ublížení. Zavřou tě.“
„Možná by mohli,“ přikývla Jaroslava klidně. „Jenže já ještě stihnu někomu zavolat.“
Natáhla ruku pro telefon a pevně ho sevřela v dlani.