Jaroslava si přitáhla telefon blíž, rychle vyťukala číslo a přiložila přístroj k uchu. Svatopluk se mezitím zvedl na lokti a napjatě naslouchal každému slovu.
„Dobrý den, Věro Vaněková? Tady Jaroslava Pospíšilová. Vzpomínáte si na mě? Pracovala jsem na JIPce, když k nám po té autonehodě přivezli vašeho syna… Ano, přesně tak. To mě těší, že je v pořádku. Volám ale kvůli něčemu jinému. Mám doma vážný problém. Manžel mé dcery ji brutálně zbil. Opravdu hodně. A malé dítě bylo u toho. Potřebovala bych pomoct. Vy přece děláte u státního zastupitelství… Děkuji. Budu čekat.“
Hovor ukončila a telefon položila na stůl. Svatopluk zbledl tak, že se mu z tváře vytratila i poslední barva.
„To je jenom divadlo,“ zahučel nejistě.
„Myslíš?“ Jaroslava se posadila do křesla, pánevní pánev držela pořád pevně v ruce. „Věra Vaněková je žena, která nezapomíná. Tři měsíce jsem se starala o jejího syna, když ležel v kómatu. Mluvila jsem na něj, hlídala každé otočení, aby neměl proleženiny. Lékaři už s ním nepočítali, ale já to nevzdala. Probral se, přežil. Dnes má rodinu, dvě děti. Takže ano, Svatopluku, pomůže mi.“
„Já… já jsem se jen neovládl,“ změnil náhle tón, hlas se mu roztřásl. „Byl jsem ve stresu. To se stává. Už se to nebude opakovat, přísahám.“
„Na to je pozdě.“
„Zaplatím!“ vyhrkl. „Dám peníze, kolik budeš chtít. Koupím ti auto!“
Jaroslava mlčela.
„Nechápete, co to znamená!“ přešel do hysterického křiku. „Mám firmu, jméno! Jestli mě obviní, je konec. Přijdu o zakázky, partneři se ode mě odvrátí!“
„Měl ses ovládnout dřív.“
„Ty pitomá stará ženská!“ vyštěkl. „Sama jsi porušila zákon! Podívej se na mě, celý od krve, možná mám otřes mozku. Dám tě k soudu!“
Jaroslava se ušklíbla. „Klidně. Jen vysvětli, jak tě dvaašedesátiletá žena dokázala zbít pánví. Já řeknu, že jsem se bránila. Vpadl jsi ke mně domů, vyhrožoval mně i dceři. Bávala jsem se o život. A Amálie Králová potvrdí, jak jsi bil její maminku Klaudii. Tříleté dítě si nevymýšlí.“
Svatopluk ztichl. Seděl na podlaze, tiskl si zakrvácenou dlaň k hlavě a pomalu mu docházelo, v jakém průšvihu se ocitl.
Asi po dvaceti minutách zazvonil zvonek. Přijela policie a s místním strážníkem dorazila i Věra Vaněková, statná žena kolem padesátky s tvrdým, nekompromisním pohledem. Svatopluk se pokusil spustit proud výmluv, rozhazoval rukama a křičel o napadení, ale vyšetřovatelka ho chladně zarazila pevným hlasem, který nenechával prostor k dalším protestům.