„Pane Matoušku, je proti vám podáno trestní oznámení pro fyzické napadení manželky,“ pronesla vyšetřovatelka věcně. „Jedná se o ublížení na zdraví a zároveň o vyhrožování usmrcením. Půjdete s námi podat výpověď.“
„To je nesmysl, já… to ona zaútočila první!“ vyhrkl Svatopluk a znovu rozhodil rukama.
Věra Vaněková se na něj ani nepodívala. „U vaší ženy jsou lékařsky doložena četná zranění, stará minimálně dvě hodiny. Naopak vaše poranění jsou čerstvá a podle svědků vznikla při její obraně. Prosím, pojďte.“
Odvedli ho chodbou pryč. Ještě se otáčel, snažil se cosi vykřiknout, ale dveře bytu se s tupým klapnutím zavřely a jeho hlas zůstal venku.
Z ložnice vyšla Klaudie Sedláčková. V náručí nesla Amálii Královou, která spala a tvář měla schovanou u maminčina ramene.
„Mami,“ zašeptala Klaudie roztřeseně. „Co s námi teď bude?“
Jaroslava Pospíšilová jí položila ruku na záda. „Teď podáme žádost o rozvod. Vyřídíme výživné. Paní vyšetřovatelka říkala, že za těchto okolností ti soud byt ponechá. Budeme tu spolu tři. Zvládneme to.“
„On mi pořád tvrdil, že bez něj nepřežijeme…“
„Klaudinko,“ přitáhla si ji Jaroslava k sobě. „Čtyřicet let jsem pomáhala lidem postavit se znovu na nohy. Myslíš, že mě jeden násilník položí? Ne. My to dáme. Určitě.“
Klaudie se rozplakala, ale tentokrát v těch slzách nebyl strach. Byla v nich úleva.
O tři měsíce později, když Svatopluk Matoušek dostal podmíněný trest, povinnost veřejně prospěšných prací a zákaz přiblížení k bývalé rodině, když byl rozvod pravomocně uzavřen a byt skutečně připadl Klaudii, seděla Jaroslava v kuchyni u čaje a tiše se usmívala.
Na návštěvu se stavila i Věra Vaněková. Za tu dobu si k sobě našly cestu.
„Paní Pospíšilová,“ poznamenala vyšetřovatelka, „víte, že jste tehdy klidně mohla čelit obvinění z překročení nutné obrany?“
„Vím,“ přikývla Jaroslava. „Ale někdy se riskovat musí. Kvůli dětem vždycky.“
„To je správně,“ zvedla Věra hrnek. „Za matky, které se nevzdávají.“
Cinkly porcelánem. Jaroslavě přitom prolétlo hlavou, že ta stará litinová pánev po babičce, visící teď na zdi, je vlastně jejich rodinný talisman. Připomínka, že za své blízké se bojuje až do konce. I když je vám dvaašedesát. I když máte pocit, že už nemáte sílu.
Protože mateřská láska je ta největší síla ze všech.