Kateřina Urbanová ukládala nákup do kufru auta s pečlivostí, jako by šlo o křehké sklo. Chléb opatrně přisunula stranou, rajčata chránila před tlakem těžších tašek. Vedle ní postával Radim Bednář, nervózně si pohrával s klíči a zjevně myslel už jen na to, až se doma usadí před obrazovkou. Nedělní nákup v supermarketu se pokaždé změnil v drobný stresový test – on nesnášel fronty a zdržování, ona se snažila držet v hlavě celý seznam, aby nic nechybělo.
— Zase sis nevzala vozík, — zabručel Radim, když zvedal pytel s moukou a rýží. — Kolikrát jsem ti říkal, že nemáš všechno tahat v rukách?
— Byla tam fronta na vozíky, — odpověděla tiše Kateřina a ukládala jogurty a mléko. — Myslela jsem, že takhle to bude rychlejší…
— Rychlejší? — zamračil se na ni. — Ty si to myslíš pokaždé. A pak se s tím taháme oba.
Neřekla nic. Po třiatřiceti letech manželství se naučila jeho poznámky přecházet mlčením. Jenže tentokrát ji to píchlo někde hluboko. Možná proto, že si ráno četla článek o rovnocennosti v partnerství. Anebo proto, že se v ní podobné drobnosti hromadily celé roky.
— Radime, proč vlastně nikdy nenavrhneš, že bys do obchodu šel místo mě? — vyklouzlo z ní nečekaně. — Nebo aspoň pomohl se seznamem?
Zarazil se, tašku držel v půli pohybu a překvapeně na ni pohlédl.
— Co to má znamenat? — odfrkl si. — To je přece tvoje starost. Já chodím do práce a vydělávám.
— Já jsem přece taky pracovala, — namítla klidně. — A pořád pracovat můžu.
— No jistě, — ušklíbl se Radim a zaklapl kufr. — Tak si nejdřív všechno oběhej sama a pak mi vykládej o rovnosti.
Ta slova ji zasáhla jako facka. Zůstala stát a dívala se za ním, zatímco si sedal za volant, aniž by si všiml, co právě způsobil. V ní samotné se něco netříštilo, ale spíš trhalo. Jako látka, která byla příliš dlouho napínaná.
— Nastup si, — ozval se z auta. — Doma je potřeba udělat večeři.
Beze slova si sedla na místo spolujezdce. Cestou hleděla z okna a hlavou jí běžela jediná otázka: kdy se vlastně stalo, že všechno obstarává sama? A proč to všichni berou jako samozřejmost?
Rozhovor v kuchyni
— Ireno, myslíš, že je to normální? — Kateřina pomalu míchala čaj a nedívala se přitom na kamarádku.
Irena Tkadlecová, sousedka z patra, seděla u stolu a soustředěně poslouchala vyprávění o včerejším nákupu. Byla o pár let starší, ale působila svěže – celý život dělala účetní a zvykla si stát rovně a jistě.
— Kačenko, — zavrtěla hlavou, — a co vlastně čekáš? Že se jednoho dne probudí a řekne: „Miláčku, dneska nakoupím já“?
— Já nevím, — přiznala Kateřina. — Jen mě to strašně zamrzelo. Jako bych těch třicet let žila zbytečně.
— A cos těch třicet let dělala?
Zamyslela se. Co všechno vlastně zvládla? Porodila a vychovala syna Filipa Tesaře. Starala se o domácnost. Vařila, prala, žehlila. Pečovala o tchyni až do její smrti. Pracovala jako inženýrka v továrně, dokud nezrušili celé oddělení. A pak pomáhala s vnoučaty, když se Filip rozváděl.
— Dělala jsem všechno, — řekla tiše. — Všechno, co rodina potřebovala.
— Právě. A uvědomuje si to on?
— Dřív jsem si myslela, že ano, — povzdechla si. — Teď slyším jen „nejdřív si to oběhej sama“. Jako bych byla nějaký příživník.
Irena dopila čaj a zadívala se na ni vážně.
— Poslouchej mě. Dokud se nezačneš měnit ty, nezmění se ani on. Můžeš se urážet, mlčet, brečet — jemu je to jedno. Zvykl si, že všechno zařídíš. Proč by to měl dělat jinak?
— A co mám podle tebe dělat?
— Začni myslet na sebe. Najdi si práci. Něco vlastního. Ukaž mu, že nejsi jen žena od sporáku, ale člověk, co něco umí.
Přikývla, ale uvnitř se sevřela. Snadno se to říká. Najít práci v sedmapadesáti letech, po tříleté pauze. Kdo by o ni stál?
Radim usnul u televize jako pokaždé. Přehodila přes něj deku a vyšla na balkon. Pardubice se pod ní rozsvítily drobnými světly, v dálce se leskla hladina řeky. Posadila se do starého křesla, které kdysi koupili na chalupu, ale nikdy ho tam nedovezli.
Proč se jí myšlenky pořád vracely k práci? Asi proto, že se jí stýskalo po kanceláři v továrně, po výkresech, po pocitu, že je užitečná. Jako inženýrka byla dobrá — i vedoucí výroby litoval, že o takového odborníka přicházejí.
Pak přišly škrty a nabídka odejít „dobrovolně“. Slíbili slušné odstupné. Souhlasila. Říkala si, že doma je práce dost a Radim vydělává slušně.
Jenže doma nikdo neděkoval za večeři. Nikdo si nevšiml vyžehlených košil ani umytých oken. Bylo to prostě samozřejmé. V práci aspoň existovaly odměny a uznání.
Vzala do ruky telefon a otevřela portál s nabídkami zaměstnání. Technický konzultant. Asistent v technické podpoře. Administrativa. Možností bylo hodně, ale téměř všude stálo malé písmeno: věk do 45 let.
Projížděla inzeráty a přemýšlela. Vždyť ona toho umí dost. Orientuje se v technických systémech, čte výkresy, zná normy. Na vysoké škole patřila mezi nejlepší, diplom obhájila s vyznamenáním.
— Mami, proč ještě nespíš?
Otočila se. Ve dveřích na balkon stál Filip. Vysoký, ramenatý, podobný otci, ale s jejíma očima. Přijel na víkend, jako často po rozvodu.
— Filipe, ty už jsi tady?
— Teď jsem dorazil. Táta spí, tak jsem se proplížil. Proč tu sedíš sama?
Schovala telefon a usmála se.
— Přemýšlím. O životě.
— A o čem konkrétně?
Podívala se na něj. Třicetiletý, zodpovědný, znovu ženatý, s novou rodinou. Rodiče měl rád.
— Filipe, myslíš si, že by měl muž pomáhat ženě s domácností…