Syn se na matku překvapeně zadíval.
— Samozřejmě že ano. Jaká je to vůbec otázka?
—
První krok ke svobodě
Ráno se Kateřina Urbanová probudila s pocitem, který už dlouho neznala. Nebyla to radost ani klid, spíš pevné vnitřní rozhodnutí, tiché, ale neústupné. Zatímco se Radim Bednář v koupelně chystal do práce a nervózně si zkoušel uvázat kravatu, seděla Kateřina na kraji postele a projížděla inzeráty v telefonu. Většinu z nich přejela bez zájmu, až jí zrak uvízl na krátkém oznámení:
Hledáme konzultanta pro technické dotazy do servisní společnosti. Zkušenosti z oblasti inženýrství výhodou. Věk nerozhoduje.
Srdce se jí lehce rozbušilo.
— Co tam zase tak zuřivě studuješ? — ozval se Radim z předsíně. — Místo toho bys mohla nachystat snídani.
— Snídaně je hotová, — odpověděla klidně, aniž by zvedla oči. — A dívám se po práci.
Radim ztuhl, kravatu napůl uvázanou.
— Po jaké práci? Proč bys vůbec měla pracovat?
— Protože chci.
— Kateřino, buď rozumná. Je ti sedmapadesát. Kdo by o tebe stál?
Ta slova bodla ostře, ale ona nedala nic znát. Právě naopak. Pomalu vytočila číslo uvedené v inzerátu.
— Dobrý den, volám kvůli pozici technického konzultanta…
Hovor netrval dlouho, ale každá věta v ní posilovala naději. Ředitel společnosti Technoservis mluvil svižně, s energií a bez zbytečných okolků. Nabídl jí osobní pohovor ještě ten den.
— Tak co? — zeptal se Radim, když zavěsila.
— Jedu na pohovor.
— To snad nemyslíš vážně. Vždyť tě potřebujeme doma. Kdo udělá večeři?
— Uvařím, až se vrátím, — odpověděla a zvedla se, aby se oblékla.
V zrcadle spatřila ženu s unaveným pohledem, ale rovnými zády. Narovnala ramena a sáhla po kostýmku, který si schovávala z dob, kdy ještě pracovala v závodě. Tenkrát se v něm cítila důležitá.
Kancelář Technoservisu sídlila v nenápadném domě v centru města. Přijal ji muž kolem čtyřicítky, v džínách a košili, bez formální strojenosti.
— Paní Urbanová? Posaďte se. Zajímá mě vaše praxe.
Vyprávěla o letech v továrně, o projektech, které vedla, o systémech, kterým rozuměla do detailu. Mluvila klidně, věcně, profesionálně. Viděla, jak se jeho výraz postupně mění z formální zdvořilosti v opravdový zájem.
— Naši klienti často volají s technickými problémy, — vysvětlil. — Potřebujeme někoho, kdo se rychle zorientuje a poradí. Podle toho, co říkáte, byste se k nám hodila.
— A můj věk? — zeptala se otevřeně.
— Věk znamená zkušenost. A tu my potřebujeme.
Domů se vrátila s pracovní smlouvou na částečný úvazek. Tři dny v týdnu, kratší směny, ale slušná odměna.
Radim ji přivítal s ironickým úšklebkem.
— Tak co, zjistila jsi, že to byla ztráta času?
— Zjistila jsem, že zítra nastupuji, — odpověděla klidně a šla připravit večeři.
—
Nečekaný spojenec
Filip Tesař přijel následující sobotu na večeři. Kateřina prostřela jako vždy pečlivě: polévku, hlavní chod, salát. Muži debatovali o politice, zatímco ona tiše obsluhovala.
— Mami, ty dneska nějak záříš, — všiml si Filip. — Odkud jdeš tak elegantní?
— Z práce, — odpověděla a nalévala polévku.
— Z práce? Jaké práce?
— Jaké asi, — skočil do toho Radim s posměškem. — Tvoje matka se nechala zaměstnat jako konzultantka v nějaké firmě. Hraje si na manažerku.
V jeho hlase zazněla pohrdavá nota. Kateřině zahořely tváře.
— Nehraju si, — řekla tiše. — Pracuji. Pomáhám lidem řešit technické potíže.
— Technické potíže! — ušklíbl se Radim. — Raději bys měla řešit nepořádek doma. Kdy jsi naposledy dělala pořádný úklid?
— Tati, — Filip odložil lžíci a zadíval se na něj vážně. — Proč s mámou mluvíš takhle?
— Jak takhle?
— Ponižuješ ji. Nemá snad právo pracovat?
Radim se zakuckal.
— Nepřeháněj. Jen říkám, že v jejím věku by se měla soustředit na rodinu.
— V jejím věku? — Filip vstal. — Je jí sedmapadesát, ne osmdesát. Má vzdělání, zkušenosti a vypadá skvěle. Proč by nemohla pracovat?
— Může, — zamumlal Radim. — Ale proč, když peněz máme dost?
— Protože nejde jen o peníze, — Filip se podíval na matku. — Mami, baví tě to?
Kateřina přikývla, hlas se jí zadrhl.
— Vidíš, — pokračoval Filip. — Pracuje, protože chce. A ty ji místo podpory shazuješ.
— Tak teď jste se na mě všichni spikli? — rozčilil se Radim. — Já snad nejsem dobrý manžel? Vydělávám, starám se!
— Jsi dobrý, tati. Ale dobrý manžel také podporuje ženu v tom, co ji naplňuje.
Kateřina cítila, jak se jí hrudí rozlévá teplo. Syn ji chápal. Viděl ji.
— Filip má pravdu, — řekla tiše. — Nepracuji kvůli penězům. Pracuji, protože chci být užitečná. Protože chci mít pocit, že na něčem záleží.
Radim mlčky jedl. A Kateřina si poprvé po mnoha letech uvědomila, že v tom není sama.
—
Útěk, nebo osvobození
Rozhodnutí dozrálo nenápadně, přirozeně, bez plánů a dramat. V pondělí ráno, když se chystala do práce, si Kateřina uvědomila, že už dál nedokáže žít v neustálém napětí.
— Nemyslíš, že bys s tou prací měla přestat? — začal Radim u snídaně. — Doma je pořád co dělat a ty se touláš bůhvíkde.
— Netoulám se. Pracuji.
— Za pár korun. Raději bys měla dát dům do pořádku.
Kateřina dopila kávu, vstala a odešla do ložnice. Vytáhla malý kufr, se kterým kdysi jezdila na služební cesty. Začala balit: pár šatů, spodní prádlo, kosmetiku.
— Co to děláš? — objevil se Radim ve dveřích.
— Balím se.
— Kam chceš jet?
— Za Irenou Tkadlecovou. Na vesnici.
— Na jak dlouho?
Zastavila se s halenkou v ruce. Jak dlouho? Netušila. Věděla jen, že musí odjet. Být sama. Přemýšlet. Ujasnit si, co vlastně od života chce.
— Nevím, — odpověděla upřímně.
— Kateřino, zbláznila ses? Jaká vesnice? Máš přece domov, rodinu, povinnosti!