— Jaká vesnice? — zvýšil hlas Radim. — Máš přece byt, rodinu, zodpovědnost!
— Zodpovědnost… — zopakovala pomalu Kateřina. — Tu mi připomínáš pořád. Ale kde jsou moje práva?
— Jaká práva máš na mysli?
— Třeba právo na respekt. Na oporu. Na to, aby se se mnou mluvilo a rozhodovalo společně, ne aby mi někdo rozdával pokyny, jako bych byla podřízená.
Radim neodpověděl. Mlčky stál, zatímco ona zaklapla kufr, vzala kabelku a ještě se jednou rozhlédla po ložnici.
— Nechám ti lístek s telefonem na Irenu Tkadlecovou. Kdyby se stalo něco opravdu naléhavého, zavolej jí.
— Kateřino, prosím tě, nedělej žádné nerozvážnosti.
U dveří se zastavila a otočila se. Radim stál uprostřed místnosti, zmatený, bezradný. Takového ho už roky neviděla — muže, který netuší, co říct.
— Tohle není pošetilost, — řekla tiše. — Je to nutnost.
Na papírek napsala pár vět: „Odjela jsem za Irenou do Stepného. Potřebuju si srovnat myšlenky. Jídlo je v lednici, telefon znáš. Kateřina.“ Nic víc. Nic míň.
Autobus na venkov jel skoro dvě hodiny. Seděla u okna, sledovala pole, široké nebe a silnici, která ji odváděla pryč od všeho známého. Po dlouhé době cestovala sama — ne kvůli práci, ne kvůli povinnostem, ale proto, že sama chtěla.
Irena ji přivítala, jako by její příjezd byl samozřejmostí.
— Pojď dál, uvařím čaj. Pokoj je volný, zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat.
— Děkuju…
— Za co? — mávla rukou. — Jsme přece kamarádky.
A Kateřině hlavou problesklo, že přesně tohle je opravdové porozumění. Bez otázek, bez hodnocení, bez tlaku.
Nové možnosti
Na venkově strávila sotva týden, když jí zazvonil telefon s neznámým číslem.
— Paní Kateřino Urbanová? Tady Dalibor Mladý ze společnosti Technoservis. Nezvažovala byste možnost spolupráce? Máme pro vás zajímavou nabídku.
— Nejsem teď ve městě…
— To vůbec nevadí. Můžeme si zatím promluvit po telefonu. Máme klienta, velký zemědělský holding, který hledá odborníka na energetickou efektivitu budov. Jde o rozsáhlý projekt a velmi slušné ohodnocení. Podle informací jste v této oblasti specialista.
Kateřina si sedla na lavičku u branky Irenina domu. Zemědělský holding. Energetické úspory. Ano, tomu rozuměla. V továrně kdysi vedla projekt snižování spotřeby energií a dokonce za něj získala ocenění.
— Co by bylo konkrétně náplní práce?
— Prohlídka objektů, analýza topných a ventilačních systémů, návrh optimalizace. Počítáme s měsícem práce, možná o něco déle. Samozřejmě hradíme cestovní náklady, diety a podíl na dosažených úsporách.
— Myslíte to vážně?
— Naprosto. Klient je připraven zaplatit za kvalitní výsledek.
Po hovoru zůstala dlouho sedět v zahradě. Měsíc intenzivní práce. Skutečný projekt. Šance znovu si dokázat, že není jen „paní domácí“.
— Ireno, — zavolala na kamarádku, — myslíš, že do toho mám jít?
— Do čeho?
Vylíčila jí celou nabídku. Irena poslouchala pozorně, přikyvovala.
— Samozřejmě že ano. Tohle je přesně to, co potřebuješ.
— Co když to nezvládnu? Tak dlouho jsem nedělala nic tak velkého…
— A co když ano? — usmála se Irena. — Katko, máš dvacet let praxe. Víš, co děláš. Čeho se bojíš?
Večer zavolala Daliboru Mladému zpátky.
— Souhlasím. Kdy můžeme začít?
Zemědělský holding Zlatá niva sídlil v sousedním okrese. Ředitel, muž kolem padesátky, ji přijal bez předsudků.
— Potřebujeme snížit náklady na vytápění administrativních budov a skladů. Účty za plyn nás ničí. Myslíte, že s tím dokážete něco udělat?
Kateřina strávila tři dny obcházením objektů, studiem podkladů a měřením. Práce ji zcela pohltila. Přestala řešit věk, manželské neshody i pochybnosti. Existoval jen cíl a cesta k němu.
Na konci týdne předložila řediteli detailní plán: výměnu oken, zateplení, modernizaci topení a instalaci programovatelných regulátorů.
— Podle mých výpočtů by úspory měly dosáhnout zhruba třiceti procent, — shrnula.
— Za jak dlouho se investice vrátí?
— Přibližně do dvou let. Poté už jen ušetříte.
Ředitel si návrh pečlivě prostudoval, položil několik doplňujících otázek.
— Přesvědčivé, — přikývl. — Kdy můžete začít s realizací?
Domů se Kateřina vrátila po měsíci — opálená, štíhlejší, s jiskrou v očích a silnou složkou dokumentů pod paží.
Scéna osmá: Návrat jiné ženy
Radim otevřel dveře a zůstal stát. Ano, byla to jeho žena, ale zároveň někdo úplně jiný. Ne ta unavená osoba v domácím oblečení, která před měsícem odjela. Před ním stála sebejistá žena v kostýmku, s upravenými vlasy a klidným úsměvem.
— Ahoj, — pozdravila vyrovnaně.
— Ahoj… — uhnul stranou. — Pojď dál.
Byt byl uklizený, ale působil prázdně. Bylo vidět, že se snažil, jenže bez ženské ruky dům ztratil teplo.
— Jak se máš? — zeptala se, když odkládala kufr.
— Jde to. A ty?
— Skvěle.
V kuchyni zapnula konvici. Pohyby měla automatické, známé, přesto si připadala jako návštěva ve vlastním bytě.
— Kateřino, — sedl si Radim ke stolu, — musíme si promluvit.
— Ano, musíme.
— Chyběla jsi mi.
Podívala se na něj. Vypadal unaveně, nevyspale. Na stole zůstaly neumyté talíře od snídaně.
— I mně se stýskalo, — přiznala. — Po domově. Po tom, co jsem znala.
— Tak proč jsi vlastně odjela?
— Abych zjistila, co chci. A taky co dokážu.
Nalila čaj do hrnků.
— Dostala jsem nabídku na stálou práci, — pokračovala. — Dobře placenou, s projekty, které dávají smysl. Budu jezdit na služební cesty.
— A přijmeš ji?
— Už jsem ji přijala.
Zvedl oči.
— Znamená to, že se budeme rozvádět?
— Proč myslíš?
— Změnila ses. Jsi jiná. Možná už mě nepotřebuješ…
Kateřina se na chvíli zamyslela. Potřebovala ho? Ano. Ale ne jako autoritu, které se musí podřizovat. Spíš jako rovnocenného partnera.
— Radime, o rozvod mi nejde. Chci manželství, ve kterém jsme si rovni.
— A co to podle tebe znamená?
— Že oba pracujeme, oba se unavíme, oba neseme odpovědnost za domov i rodinu…