…a oba máme stejný díl odpovědnosti za domov i rodinu. Nejsem služka a ty nejsi pán. Jsme dva dospělí lidé, kteří táhnou za jeden provaz.
Radim Bednář přikývl. Přesto bylo vidět, že mu to ještě úplně nedošlo.
— Tak to zkusme, — pronesl po chvíli váhavě.
— Zkusme, — přikývla Kateřina.
Nová pravidla
Uplynulo šest měsíců. Kateřina si postupně zvykla na jiný rytmus: práce, projekty, časté cesty mimo město. Domů se nevracela každý den, někdy jen zavolala večer, že se zdrží na stavbě a večeře je připravená v lednici.
Radim zpočátku bručel a dával najevo nespokojenost, ale časem se přizpůsobil. Naučil se ohřívat hotová jídla, několikrát dokonce vyrazil sám nakoupit. Pravda, občas přinesl věci, které nikdo nepotřeboval, a polovinu seznamu zapomněl.
Jedno sobotní ráno se Kateřina chystala na další pracovní cestu. Skládala dokumenty do kufru, když zaslechla Radima, jak telefonuje v obýváku.
— Filipe, ahoj. Hele, máma zase odjíždí. Nemohl bys skočit do obchodu? Já fakt nevím, co tam brát…
Kateřina se zarazila. Takže domácnost pořád považoval za její starost — jen ji teď přehazoval na syna.
— Radime, — ozvala se klidně.
— Co je?
— Pojď sem.
Ve dveřích ložnice se objevil s mobilem v ruce.
— Zavěs a poslouchej mě.
Bez řečí telefon vypnul.
— Odjíždím na tři dny. V lednici jsou hotovky, v mrazáku maso. Supermarket má otevřeno do jedenácti večer. Myslím, že to zvládneš.
— Jenže já nevím, co kupovat…
— Radime, je ti šedesát. Vedeš oddělení, rozhoduješ o důležitých věcech. Opravdu je nad tvé síly přijít na to, co je potřeba do domácnosti?
Tvářil se zmateně a dotčeně.
— Kateřino, ty se v tom prostě vyznáš líp…
— V čem konkrétně? V tom, že chleba má být čerstvý a mléko vydrží déle, když má delší trvanlivost? To není žádná věda.
— No jo, ale…
— Žádné „ale“, — zapnula kufr a otočila se k němu. — Zapamatuj si to: už nebudu dělat všechno za tebe. Jsi dospělý chlap, máš ruce i hlavu. Když chceš jíst, zajdeš do obchodu. Když chceš čistou košili, zapneš pračku.
— A co když to udělám špatně?
— Svět se nezboří. Naučíš se to. Já se to taky kdysi učila. Nikdo se nerodí s návodem na vaření a úklid.
Radim si sedl na kraj postele a díval se na ni zespodu.
— A my se vážně nerozvádíme?
Poprvé se během toho rozhovoru usmála.
— Ne. Jen se učíme fungovat jinak.
Večer už z hotelu zavolala domů.
— Jak to jde? — zeptala se.
— Ujde to. Dal jsem si knedlíky. Trochu jsem je rozvařil.
— Příště to bude lepší.
— A hele… máme koupit tvaroh? Nějak nám dochází věci v lednici.
— Když na něj máš chuť, tak ano.
— A jaký? Tučný, nebo nízkotučný?
Kateřina se rozesmála.
— Kup si ten, který máš rád. Je to tvoje volba.
Po návratu ji doma čekalo překvapení. Kuchyní se linula vůně boršče — opravdového, domácího. Radim stál u sporáku v zástěře a míchal hrnec.
— Ty vaříš? — podivila se.
— Snažím se. Filip mi to ukázal. Prý se to dá zvládnout.
— A jaké to je?
— Těžké, — přiznal upřímně. — Ale zajímavé. Netušil jsem, kolik je v tom detailů.
Kateřina ochutnala. Trochu přesolené, ale jinak obstojné.
— Na poprvé slušné.
— Vážně?
— Vážně.
Sedli si ke stolu. Bylo nezvyklé ticho — televize zůstala vypnutá.
— Kateřino, — promluvil po chvíli. — Chtěl bych se omluvit.
— Za co?
— Za to, že jsem si tě nevážil. Ty tři dny mi otevřely oči. Teprve teď chápu, kolik práce jsi doma dělala a jak náročné to je.
Přikývla, nechala ho mluvit.
— Bral jsem to jako samozřejmost. Nikdy mě nenapadlo, jestli je to pro tebe těžké. Teď už vím, že ano.
— Je, — souhlasila. — Ale když to někdo vidí a pomáhá, je to snesitelnější.
— Pomůžu. Slibuju. Jen mě nauč, jak na to.
— Ráda.
Poprvé po dlouhé době měla Kateřina pocit, že jsou skutečně rodina. Ne pán a služka, ale dva lidé kráčející vedle sebe.
Další ráno Radim vstal dřív než ona a připravil snídani. Obyčejná vajíčka s chlebem, ale dojalo ji to.
— Děkuju, — řekla tiše.
— Není zač. Já si taky musím dát snídani.
— Pomůžeš dnes s nákupem?
Na okamžik zaváhal, pak přikývl.
— Pomůžu. Jen udělej seznam, ať na něco nezapomenu.
— Uděláme ho spolu.
Seděli u kuchyňského stolu a psali: chleba, mléko, maso na řízky, zelenina. Obyčejná slova, ale to společné plánování hřálo.
— Víš, — řekl Radim a odložil propisku, — ta tvoje nová práce se mi vlastně líbí.
— Opravdu? Proč?
— Jsi jiná. Živější. Dřív jsi byla pořád vyčerpaná, teď se vracíš plná energie a nadšení.
Kateřina se usmála.
— Protože mám pocit, že jsem potřebná.
— Jsi potřebná i doma.
— Teď ano. Dřív jsem si připadala jen jako stroj na vaření a úklid.
— To už se nebude opakovat, — řekl rozhodně. — To ti slibuju.
V sobotu šli nakupovat spolu. Radim tlačil vozík, Kateřina vybírala zboží. U mléčných výrobků se zarazil.
— Nejdřív ať všechno koupíš sama, a pak budeme mluvit o rovnosti, — řekl s úsměvem, napodobujíc sám sebe.
Kateřina se zasmála.
— Kup to ty. A pak si o rovnosti popovídáme.
Smáli se oba. A Kateřina si uvědomila, že rovnost není o rozkazech. Je o tom, že se dokážou zasmát sami sobě — společně.