Natálie Vaněková si ho všimla už z dálky. U výlohy obchodního centra „Petrovský“ stála postava v důvěrně známém šedém kabátu, otočená zády k ulici. Srdce se jí na okamžik zastavilo. Čas ukazoval 14:17. Byl všední den, středa. Místo děje: samotné centrum města, třetí patro, oddělení dámské módy. Přitom měl být úplně jinde — na stavbě za městem, na schůzce s dodavateli, kterou Radim Kratochvíl sliboval protáhnout minimálně do šesti večer.
Zůstala stát, neschopná pohybu. Opřela se o chladnou zeď knihkupectví naproti a upřeně sledovala siluetu svého manžela. Nekouřil, netelefonoval, nepostával před vchodem, jako by na někoho čekal. Byl uvnitř, za sklem, a se zaujetím si prohlížel něco mezi figurínami — lehké jarní šaty v jemných barvách. Pohyboval se pomalu, skoro zasněně. Když si upravil límec kabátu, vrátil se Natálii známý automatický reflex: kdysi jí tenhle drobný zvyk dokázal rozbušit srdce. Teď se jí však v krku usadil nepříjemný chlad.
Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, proč ji ten obraz tak bodl. Nešlo jen o lež. Ani o to, že nebyl tam, kde měl být. Nejvíc bolelo, že působil… spokojeně. Uvolněně. Přesně tak, jak doma už dlouhé měsíce nevypadal — od doby, kdy se jejich rozhovory scvrkly na účty, rekonstrukci bytu a rozvrh jejich syna.
Natálie ustoupila hlouběji do knihkupectví a schovala se do stínu regálů. Ruce se jí rozklepaly. Hlavou jí probleskovaly útržky posledních týdnů: jeho časté „přesčasy“, nové košile údajně z výprodeje, cizí vůně parfému — lehká, květinová — kterou tehdy připsala kolegyním z kanceláře.
Zhluboka se nadechla. Rozhodnutí přišlo samo. Nezavolá na něj. Neudělá scénu u dveří. Prostě vejde dovnitř a podívá se. Uvidí pravdu na vlastní oči.
Uvnitř se mísila vůně nové látky s drahým parfémem. Natálie se pomalu přesunula k oddělení spodního prádla a kryla se za ostatními zákaznicemi. Srdce jí tlouklo tak silně, že měla pocit, že ho musí slyšet celé patro.
A pak ho uviděla jasně.
Radim stál u stojanů s tyrkysovými šaty — barvou, kterou vždycky milovala. V rukou držel dvě ramínka a přikládal je k pomyslné postavě, jako by si někoho představoval. Výraz v obličeji měl soustředěný, téměř něžný. Oslovil mladou prodavačku, sotva pětadvacetiletou, a něco jí řekl. Ona se usmála a přikývla.
Natálie ztuhla za stojanem se šálami a krev jí náhle odtekla z tváře, zatímco pozorovala, co bude následovat.