…z obličeje jí zmizela veškerá barva. Natálie stála nehnutě a sledovala každý jeho pohyb. Všímala si, jak prsty přejíždí po látkách, jak se vyptává na velikosti, jak z kapsy saka vytahuje malý zápisník a rychle si do něj cosi poznamenává. Prodavačka k němu opakovaně přicházela, ukazovala mu fotografie v telefonu, něco vysvětlovala. Smáli se. Ten lehký, uvolněný Radimův smích — zvuk, který doma neslyšela celé dlouhé měsíce.
„Tak přece ona,“ problesklo Natálii hlavou s hořkostí. „Samozřejmě. Mladá, štíhlá, v pracovní uniformě. A on jí kupuje šaty. Tyrkysové šaty.“
Hněv se jí zvedl v krku jako pálivá vlna. V představách se jí míhaly obrazy domnělých schůzek — večeře při svíčkách, procházky se sepnutými prsty, jeho tlumený hlas šeptající: „V tomhle ti to tak sluší.“ Viděla ho, jak každé ráno lže, když jí dá pusu na čelo a odchází údajně do práce. A pak i jejich syna, Patrika Míku, jak se ptá: „Mami, kdy přijde táta?“
Udělal krok vpřed. Byla připravená vyjít ze svého úkrytu. V tom okamžiku se však Radim vzdálil od stojanů a zamířil k převlékacím kabinkám. Prodavačka otevřela dveře jedné z nich — a Natálie ji spatřila.
Nebyla to mladá konzultantka.
Z kabinky vyšla žena kolem pětapadesáti let. V tmavých vlasech se jí leskly šediny, oči měla unavené, na sobě nenápadný kabát ošoupaného střihu. Oblékla si tyrkysové šaty. Seděly jí dokonale — zvýrazňovaly pas, jemně splývaly přes ramena. Žena se dívala do zrcadla s nesmělou nadějí, jako by se bála uvěřit vlastnímu odrazu.
A pak Natálie uviděla něco, co ji přimělo zůstat stát.
Radim k ženě přistoupil a položil jí ruku na rameno. Ne vtíravě. Ne jako milenec. Ale jako… syn. V tom gestu byla péče a klid, téměř něha. Něco jí tiše řekl, hlasem měkkým a vřelým. Žena přikývla a usmála se skrz slzy.
Natálie ustoupila zpět a schovala se za regál. Točila se jí hlava. Co to má znamenat? Divadlo? Přetvářka? Že by si najal herečku, aby zakryl nevěru?
Jenže intuice — ta samá, která jí deset let dovolovala poznat jeho náladu už podle kroků na chodbě — jí napovídala něco jiného. Tohle bylo skutečné. Pravdivé. Bez lži.
Pozorovala dál.
Radim ženě pomohl šaty sundat, pečlivě je pověsil na ramínko. Pak přešel k pokladně a zaplatil — za tři šaty v různých odstínech tyrkysové. Natálie zahlédla účtenku: částka nebyla malá, ale ani přehnaná. Tašky složil, opatrně je ženě podal. Ona mu krátce, vděčně stiskla ruku.
Společně se vydali ke východu.