Natálie Vaněková je následovala, ale držela si odstup.
Venku Radim Kratochvíl mávl na projíždějící taxi. Otevřel dveře, pomohl ženě nastoupit a pak se naklonil k řidiči, aby mu nadiktoval adresu — někde na okraji města, v klidnější čtvrti. Když se auto rozjelo, zůstal stát na chodníku a díval se za ním, dokud nezmizelo v proudu světel. Až potom si zhluboka vydechl, sáhl do kapsy pro telefon a vytočil číslo.
Natálie stála schovaná za sloupem pouliční lampy, sotva deset metrů od něj. K ženě se nedostala žádná slova, slyšela jen jeho hlas, tichý a nečekaně měkký.
„Mami, dej vědět, až dorazíš… ty šaty ti vážně sluší. Ne, peníze neřeš, měl jsem odměny… zasloužíš si být hezká aspoň občas.“ Odmlčel se, naslouchal. „Ne, Natálie o tom neví. A zatím ani nemusí… hlavně buď šťastná, mami. I kdyby jen v těch šatech.“
Hovor ukončil. Ještě chvíli nehnutě stál, hleděl do prázdna, pak si upravil límec kabátu — ten důvěrně známý pohyb — a vydal se směrem k metru.
Natálie zůstala sama.
Máma.
Jeho matka. Žena, kterou Radim patnáct let neviděl. Žena, s níž se Natálie nikdy nesetkala, jen o ní slýchala úsečné věty: „Odešla. Začala jinde. Nestojí o kontakt.“ Vytvořila si o ní jasný obrázek — matku, která opustila rodinu, muže, syna i vnuka. Sobce bez citu.
Netušila, že Radimova matka neutekla od dětí, ale před vlastním manželem — surovým a závislým na alkoholu. Že odešla, aby přežila. A že Radim ji celé ty roky podporoval potají: posílal peníze, volal, jezdil za ní, skrýval to před manželkou ze strachu z jejího odsudku. Bál se, že Natálie nepochopí vazbu na ženu, která ho v pubertě „opustila“.
Lhal. Ano. Ale úplně jinak, než si myslela.
Domů šla pomalu, krok za krokem. Město se jí rozmazávalo před očima. V hlavě se jí vracely večery, kdy Radim odcházel „do práce“ — a místo stavby mířil k matce, pomáhal s opravami bytu, vozil nákupy, seděl s ní a mluvil. Uvědomila si, že jeho večerní únava nebyla jen z fyzické dřiny, ale z tíhy, kterou nesl sám. A také vlastní pýchu — nikdy se neptala na jeho rodinu, téma považovala za uzavřené.
Doma si uvařila čaj. Patrik Míka si hrál ve svém pokoji. Na kuchyňském stole ležel prospekt developerské firmy — návrh domu, o kterém Radim snil. Na okrajích byly tužkou dopsané poznámky: pro ně s Natálií velkou ložnici, pro děti vlastní prostor. Natálie zvedla oči k oknu, za kterým se den pomalu propadal do šera.