…okny orientovanými na východ. Pro Patrika Míku herní kout v patře.“
Natálie Vaněková zvedla pohled od papíru. Za sklem se světlo dne rozplývalo do podvečerního šera a byt se tiše ponořoval do klidu.
Když se Radim Kratochvíl krátce po sedmé objevil ve dveřích, přinesl s sebou chlad ulice i tíhu únavy, která mu seděla na ramenou. Natálie stála v předsíni a čekala. Jakmile ji spatřil, nepatrně sebou cukl.
„Ty jsi… doma dřív,“ hlesl nejistě.
„Dneska jsem tě viděla,“ odpověděla klidně, téměř šeptem.
Krev mu rázem ustoupila z tváře. Rty se pohnuly, ale žádná slova se neodvážila ven.
„V obchodním domě,“ dodala po chvilce. „Byl jsi tam se svou mámou.“
Ztuhl. V očích se mu objevil ne stud, ale syrový strach. Obava, že by ji mohl ztratit.
„Natálie… já ti to chtěl vysvětlit… jenže…“
„Proč jsi mi o ní nikdy neřekl?“ zeptala se. Nebyl v tom hněv, jen hluboká bolest.
Sklonil hlavu.
„Myslel jsem, že ji nesnášíš. Nebo že bys ji nesnášela. Po tom, co ode mě odešla… říkala jsi přece, že takové matky jsou zbabělkyně.“
„Neznala jsem celý příběh,“ vydechla. „Protože jsi mi ho nesvěřil.“
„A ptala ses někdy?“
Ta otázka zůstala viset mezi nimi. Prostá, a přesto děsivá.
Neptala se. Přijala jeho mlčení jako potvrzení vlastních domněnek. Ona stavěla bariéru z úsudků, on ze strachu, že nebude pochopen.
„Je nemocná,“ pronesl Radim tiše. „Ne tak, aby… aby to bylo hned. Ale vážně. Chtěl jsem jí dát aspoň něco hezkého. Než přijde těžké období.“
Natálie k němu přistoupila blíž a sevřela mu ruku. Byla ledová.
„Proč zrovna tyrkysové šaty?“ zeptala se.
„Protože je to tvoje barva,“ odpověděl bez váhání. „Řekla, že by se ti chtěla aspoň trochu podobat. Že jsi dcera, kterou nikdy neměla.“
Do očí se jí nahrnuly slzy. Nebyly zraněné, ale kající.
„Pojedeme za ní,“ řekla rozhodně. „Všichni. I s Patrikem.“
Radim se na ni podíval nejprve s nedůvěrou, pak s nadějí tak křehkou, že ji bylo třeba chránit.
Druhý den zazvonili u dveří malého bytu na okraji města. Uvnitř voněly sušené bylinky a staré knihy. Jeho matka otevřela v tyrkysových šatech, těch samých, které Natálie zahlédla v kabince. Usmála se nesměle, ale opravdově.
Natálie jí podala kytici šeříku.
„Dobrý den,“ řekla tiše. „Já jsem Natálie. Vaše snacha.“
A v té chvíli se konflikt, který mohl jejich rodinu rozbít, proměnil v začátek něčeho nového. Ne v tajemství a bolest, ale v rodinu, která konečně našla svou celistvost.