Ten večer se zprvu nijak nevymykal zaběhlému scénáři. Blanka Jelínková, upravená žena s chladným, pronikavým pohledem, právě přidávala Adéle Zemanové na talíř domácí aspikovou rybu, na kterou byla patřičně pyšná.
„Jen jez, Adélko, jsi taková drobná,“ promluvila sametovým hlasem, v němž však nebylo těžké zaslechnout obvyklý podtón výčitky. „Vůbec o sebe nedbáš. Radim přece potřebuje ženu, která bude reprezentativní a upravená.“
Radim Válek, sedící naproti nim, souhlasně přikývl a v prstech si mimoděk pohrával se skleničkou. Jakmile překročil práh rodičovského domu, pokaždé se proměnil – z manžela byl rázem poslušný syn.
„Máma má pravdu, měla bys víc odpočívat,“ pronesl a vyhnul se Adélinu pohledu.
Adéla nic nenamítala. Pouze lehce sklonila hlavu na znamení poděkování. Na podobné poznámky, maskované jako starost, byla dávno zvyklá. Zadívala se z okna na stmívající se oblohu nad vyhlášenou čtvrtí, kam se Radimovi rodiče před lety přestěhovali, a v duchu se vrátila ke svému bytu v samotném centru města. Ke svému třípokojovému bytu po babičce – útulnému, nenápadnému, ale jejímu. Byl to její úkryt i nejcitlivější bod v celé této rodině.
Hovor se chvíli nesl v poklidném tempu, dokud Blanka Jelínková při nalévání voňavého bylinkového čaje nenatočila řeč přesně tam, kam chtěla. Přelétla Adélu hodnotícím pohledem.
„Adélko, my jsme si s tátou říkali,“ začala a v jejím hlase zazněla ta falešná intonace, která Adéle pokaždé stáhla žaludek. „Ten váš byt v centru je vlastně výhra v loterii. Takový majetek jen tak leží ladem. Vždyť tam bydlíte ve dvou skoro jako studenti.“
Adéle přeběhl mráz po zádech. Odložila šálek na podšálek, aby nebylo vidět, jak se jí třesou ruce.
„My se tam nemačkáme, Blanko Jelínková. Jsme tam spokojení,“ odpověděla klidně, ale pevně.
„Ale prosím tě,“ usmála se tchyně sladce a zcela ignorovala odpor v jejích slovech. „Radim je přece hlavní finanční analytik, má významné klienty. Potřebuje pořádnou pracovnu, kvůli prestiži. Kam ji chceš v tom vašem bytečku dát? Na lodžii?“
Radim se zamračil a přidal se na matčinu stranu.
„Máma to myslí rozumně, Adélo. Už nejsem kluk, potřebuju určitou úroveň. A ten byt… jako by patřil do jiné etapy života.“
Ta věta ji zasáhla víc, než čekala. Jiná etapa. Čas, kdy měla vlastní sny, než se stala součástí této cizí, sevřené rodiny.
Blanka Jelínková, povzbuzená jejím tichem, pokračovala. Pohledem zavadila o portrét zesnulého manžela na stěně, jako by od něj čekala souhlas.
„Vždyť to děláme pro vás. Představ si: byt prodáte, my něco přidáme a pořídíte si nádherné bydlení tady, kousek od nás. A rozdíl v ceně… no, nějak se s vámi vyrovnáme. Nějakou korunku dostanete,“ zasmála se vlastním slovům, až to znělo nepříjemně hlasitě.
Slovo „korunka“ zůstalo viset ve vzduchu jako jed. Adéla se podívala na Radima a doufala, že v jeho očích zahlédne alespoň stopu rozpaků. On však jen pokrčil rameny, vyhnul se jejímu pohledu a sáhl po bonbonu.
„Máma to má promyšlené,“ zamumlal. „Nedělej z toho drama.“
V tu chvíli jí došlo, že nejde o nezávaznou debatu. Byl to začátek. Začátek něčeho rozsáhlého, nelítostného. Teplo čaje v dlaních vystřídal mrazivý chlad. Seděla u stolu, křečovitě se usmívala a cítila, jak se její malý, pečlivě vybudovaný svět právě začal rozpadat.
Uplynul týden od toho nešťastného nedělního oběda. Sedm dní, které se vlekly jako zlý sen. Adéla doufala, že se to zamete pod koberec, jak se to v rodinách často stává. Jenže tísnivý pocit ji neopouštěl ani ráno, ani večer.
Radim byl chladný a vzdálený. Zůstával déle v práci a doma se schovával za telefonem, jako by řešil zásadní e-maily. Křehká pohoda, kterou mezi sebou kdysi měli, se vytratila a zůstalo jen těžké ticho.
Rozuzlení přišlo následující pátek. Radim dorazil domů nezvykle brzy. Adéla zrovna dodělávala večeři – smažila brambory, jeho oblíbené, dozlatova, s nadějí, že alespoň jídlo prolomí napětí.
„Tvoje brambory,“ usmála se na něj a sundala si zástěru. „Pojď, hned to nandám.“
Úsměv jí neopětoval. Beze slova prošel do obýváku a svalil se na gauč. Tvář měl vážnou, soustředěnou.
„Adélo, sedni si. Musíme si promluvit.“
Srdce jí spadlo až do žaludku. Pomalu si utřela ruce a posadila se do křesla naproti němu.
„Ještě jsem to řešil s mámou,“ začal a díval se stranou. „Ohledně bytu. Upřímně, je to výhodná nabídka.“
Na chvíli se odmlčel a pak to ze sebe vychrlil, jako by recitoval naučený text.
„Tržní cena je kolem dvaceti milionů korun. Zjišťovali jsme to. Máma to chce udělat oficiálně – darovací smlouva na ni a tobě hned vyplatí pět set tisíc korun v hotovosti. To je víc, než vyděláš za rok. Klidně bys nemusela nějakou dobu pracovat.“
Mluvil s takovou jistotou a očekáváním vděku, až se Adéle na okamžik nedostávalo dechu. Dvacet milionů. Pět set tisíc. Cena jejího domova, její minulosti.
„Ty ses zbláznil?“ vydechla. „Jaká darovací smlouva? Jakých pět set tisíc? To je obyčejná loupež!“
Radimova tvář ztvrdla. Klid zmizel a nahradil ho vztek.
„Loupež?“ vyskočil. „Nabízím ti rozumné řešení! Budeme mít normální byt, v dobré čtvrti! A ty se tady držíš nějaké ruiny. Jsou to jen zdi!“
„Pro tebe možná!“ vykřikla a postavila se. „Pro mě je to domov. Babiččin domov. Víš to moc dobře!“
„Babička je mrtvá!“ zařval. „My žijeme a musíme myslet na budoucnost. Na mou budoucnost! Potřebuju respekt, prostor pro schůzky. Nemůžu vodit klienty do starého bytu, kde to smrdí minulostí!“
„Tak si pronajmi kancelář! Nebo ji zaplať ze svého! Proč bych měla obětovat všechno já?“
„To nejsou drobné!“ křičel. „A víš co? Jsi lakomá. Neuvěřitelně lakomá. Jsi vůbec moje žena? Nebo sis mě vzala jen kvůli bytu?“
Ta slova ji zasáhla jako facka. Ustoupila o krok. Vše, co pro něj dělala, bylo v jediném okamžiku znehodnoceno.
„Vzala si tě kvůli bytu?“ zašeptala. „Já…“
Nenašla odpověď. Před sebou viděla cizího muže s pohledem své matky.
„Nic podepisovat nebudu,“ řekla nakonec tiše, ale rozhodně. „Nikdy.“
Radim těžce oddychoval.
„To se ještě uvidí,“ procedil ledově. „Máma má pravdu. Potřebuješ srovnat.“
Otočil se a zabouchl dveře ložnice. Z kuchyně se linul pach spálených brambor – pach zhrouceného života. Adéla se sesunula na zem, objala kolena a pochopila, že válka právě začala.
Další dny se táhly v dusném mlčení. Sdíleli jeden byt jako cizinci. Adéla téměř nespala, přemýšlela, odkud přijde další úder. V sobotu ráno Radim odešel s poznámkou o práci a nechal za sebou ticho. A právě v té chvíli se ozvalo zazvonění telefonu, které narušilo prázdný byt a naznačilo, že příběh bude pokračovat dál.