Telefon se rozezněl v bytě, který byl ještě nasáklý ranním tichem. Adéla sebou trhla. Na displeji se objevilo jméno, jež v tu chvíli vůbec nečekala – Nikola Tkadlecová. Mladší sestra Radima. Studovala třetí ročník vysoké školy a s Adélou si odjakživa rozuměly lépe než kdokoli jiný z Radimovy rodiny. Nevídaly se často, ale občas si psaly a Adéla vždy cítila, že Nikola k ní chová upřímné sympatie, ne hrané zdvořilosti jako ostatní.
Srdce se jí sevřelo. Přes displej přejela prstem a přijala hovor.
„Niki, ahoj.“
„Adélo…“ ozvalo se z druhé strany. Hlas byl tlumený, napjatý, jako by mluvila potichu a bála se, že ji někdo uslyší. „Jsi sama? Můžeš teď mluvit?“
„Ano, jsem sama,“ odpověděla rychle a přitiskla telefon blíž k uchu. „Co se děje? Jsi v pořádku?“
„Mně nic není,“ vydechla Nikola. „Ale… týká se to tebe. Nevím, jak ti to říct.“ Na okamžik se odmlčela a pak se nadechla, prudce a nervózně. „Včera večer jsem náhodou slyšela, jak si máma povídala s Radimem. Byli v kuchyni. Mysleli si, že už spím.“
Adéla si pomalu sedla ke stolu. Prsty volné ruky se křečovitě zakously do hrany desky.
„O čem mluvili?“ zeptala se. Její vlastní hlas jí připadal cizí, jakoby patřil někomu jinému.
„Už mají domluveného realitního makléře,“ vyhrkla Nikola a slova ze sebe chrlila jedno přes druhé. „Počítají s tím, že jakmile… jakmile byt převedeš, okamžitě ho prodají. Mají už vyhlédnuté nové bydlení. Máma říkala, že našla kupce, který zaplatí hned.“
Adéla zavřela oči. Takže žádné dohady, žádné teorie. Nebyl to nápad vyslovený v afektu. Byl to promyšlený, chladný plán.
„Chápu,“ zašeptala.
„Počkej, to není všechno,“ hlas Nikoly se zachvěl. „To nejhorší teprve přišlo. Máma řekla…“ Znovu se odmlčela, jako by sbírala odvahu. „Řekla tátovi: ,Neboj se, ona kývne. Je sama, sirotek. Nemá za sebou nikoho, kdo by se jí zastal. Zlomíme ji snadno.‘“
Slovo sirotek dopadlo na Adélu jako rána pěstí přímo do hrudi. Otevřelo starou ránu, která se nikdy úplně nezahojila. Bylo vysloveno chladně, vypočítavě, přesně mířené na její nejslabší místo. Slzy, které v sobě celý týden dusila, se konečně uvolnily a stékaly jí po tvářích beze zvuku. Nebyla schopná promluvit, jen poslouchala, jak na druhém konci linky potichu pláče Nikola.
„Adélo, promiň,“ vzlykla. „Nevěděla jsem, komu to říct. Je mi za ně hrozně stydno. Jsou… strašní. Nechci, aby ti tohle udělali.“
Adéla polkla knedlík v krku a setřela si obličej.
„Niki… děkuju,“ řekla tiše. „Moc děkuju, že jsi mi zavolala. Že jsi našla odvahu.“
„Co teď uděláš?“ zeptala se Nikola.
„Nevím,“ odpověděla upřímně. „Ale aspoň už vím, proti čemu stojím. A to mění hodně.“
Chvíli mlčely. Ticho mezi nimi bylo výmluvnější než jakákoli slova. Dvě ženy, každá na jiné straně zákopů jedné rodiny.
„Musím končit,“ zašeptala Nikola. „Máma se může vrátit. Dávej na sebe pozor, Adélo. Prosím.“
Spojení se přerušilo. Adéla položila telefon na stůl a zůstala nehybně sedět, pohledem upřeným do prázdna. V hlavě jí zněla slova jako ozvěna v jeskyni: sirotek… nemá oporu… zlomíme ji.
Už nešlo jen o byt. Nebyla to snaha získat majetek. Byla to touha zničit ji, využít její samoty, pošlapat její vůli. Zrada manžela bolela. Ale tenhle ledový kalkul, vystavěný na její nejhlubší bolesti, byl nelidský.
Přešla k oknu a opřela čelo o studené sklo. Venku drobně pršelo, protivně a vytrvale. Uvnitř se v ní něco definitivně zlomilo – a zároveň zatvrdlo. Strach a bezmoc, které ji celý týden svíraly, náhle zmizely. Na jejich místě se usadilo tiché, pevné odhodlání.
Mysleli si, že nemá žádnou oporu. Mýlili se. Měla pravdu. A to stačilo, aby začala bojovat. Už nebyla obětí. Stala se vojákem ve válce, kterou jí vyhlásila vlastní rodina.
Celou neděli v ní doutnal chladný, neústupný vztek. Nikoliny věty se jí vracely znovu a znovu. Už neplakala. Slzy vyschly, spálené novým pocitem – vůlí vydržet za každou cenu.
Bylo jí jasné, že sama to nezvládne. Čelit intrikám a chamtivosti jen slušností a mlčením byla předem prohraná bitva. Potřebovala odborníka. Někoho, kdo mluví jazykem paragrafů, ne výčitek a manipulace.
V pondělí si vzala v práci volno s výmluvou na nevolnost a zavolala staré kamarádce Ivetě Kratochvílové. Neviděly se roky, ale Adéla věděla, že Iveta po škole nastoupila jako právnička a specializovala se na bytové právo. Přátelství kdysi vyšumělo samo, ale teď to byl jediný paprsek ve tmě.
„Prosím?“ ozval se do telefonu svěží hlas.
„Ivet… tady Adéla. Promiň, že volám takhle zničehonic.“
„Adélo? To snad ne! Kolik je to let?“ zaradovala se Iveta, ale hned vycítila napětí. „Stalo se něco?“
„Hodně. Potřebuju tvoji odbornou pomoc. Na chvilku. Dneska, jestli můžeš.“
Domluvily si schůzku v nenápadné kavárně v centru města, daleko od míst, kde by mohly narazit na Blanku Jelínkovou nebo Radima Válka.
Iveta se téměř nezměnila – pořád stejně soustředěná, s bystrým pohledem. Místo otázek Adélu dlouze objala.
„Tak povídej,“ vybídla ji, když usedly do kouta s cappuccinem.
Adéla jí řekla všechno. Nedělní obědy, „výhodnou“ nabídku pěti set tisíc korun, hádku s manželem i děsivý telefonát od Nikoly. Mluvila klidně, jednotvárně, držela emoce na uzdě.
Iveta ji poslouchala bez přerušení. Její tvář postupně tvrdla. Když Adéla domluvila, pomalu odložila šálek.
„Tohle není jen neslušné,“ řekla klidně. „To je učebnicový příklad podvodu, schovaného za rodinné vztahy. Jsou si jistí, že jim to projde, protože sázejí na tvou slušnost a samotu.“
„Co mám dělat?“ zašeptala Adéla. „Můžou mě donutit byt darovat?“
„Ne,“ odpověděla Iveta rozhodně. „Žádný notář neschválí darovací smlouvu, pokud je zřejmé, že je někdo pod nátlakem. Byt je výhradně tvůj, po babičce, nabytý před manželstvím. Nejde o společné jmění. Radim na něj nemá žádný nárok.“
Adéle se poprvé po dlouhé době ulevilo. Právo stálo na její straně.
„Ale oni nepřestanou,“ namítla. „Budou tlačit.“
„Tak se na to připravíme,“ Iveta vytáhla zápisník. „Zaprvé: nic nepodepisuj. Nikdy. Ani papír, který se tváří nevinně. Zadruhé: od dneška nahrávej všechny rozhovory na téma bytu. Jakmile začnou. Ty jako účastník rozhovoru můžeš.“
„Je to legální?“ ujistila se Adéla.
„Ano,“ přikývla Iveta. „A zatřetí: pokud začnou vyhrožovat nebo tě urážet, podej oznámení. Rozdíl mezi dvaceti miliony korun a pěti sty tisíci mluví sám za sebe.“
Podívala se jí přímo do očí.
„A hlavně si pamatuj: nejsi viník. Chráníš svůj domov. Ty máš právo. Oni jen chtějí těžit z tvé bolesti.“
Adéla se zhluboka nadechla. Pod nohama už necítila propadající se strach, ale pevnou půdu. Měla plán. A měla oporu.
Když po hodině vyšla z kavárny, obloha byla stále šedivá. Uvnitř se však začínal rozsvěcet malý, ale důležitý plamínek naděje, který naznačoval, že tentokrát v tom nebude sama.