Plamínek, který se v ní tehdy rozhořel, byl sice drobný, ale měl váhu železa. Už to nebyl jen pocit, že se o ni někdo opírá zády. Tentokrát měla v rukou něco pevného – jasný postup, právní rámec a vědomí, že zákon nestojí proti ní, ale při ní. Nebyla sama. Měla plán. A ten plán byl tvrdší než jakýkoli citový nátlak.
Uplynulo několik dnů od setkání s Ivetou Kratochvílovou. Adéla Zemanová si nové informace nesla v sobě jako skrytou pojistku. Jako něco, co zatím nikdo neviděl, ale co v pravý okamžik rozhodne. Naučila se jedním nenápadným pohybem prstu aktivovat nahrávání na telefonu, aniž by to vzbudilo sebemenší podezření. Stalo se to automatickým, skoro instinktivním.
Radim Válek byl v těch dnech uzavřený, zachmuřený, málomluvný. Nehádat se s ním bylo vlastně těžší než hádku vyvolat. Adéla však cítila, že to ticho není klidem. Bylo to jen vyčkávání. Jako zatažená obloha těsně před bouří.
Bouře přišla v neděli.
Hned po ránu Radim, aniž by se na ni podíval, utrousil:
„Máma dorazí asi za hodinu. Musíme si něco vyjasnit.“
Adéle se na okamžik stáhl žaludek, ale navenek zachovala klid. Jen krátce přikývla. Věděla, že přesně na tenhle okamžik se připravovala.
V jedenáct hodin zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Blanka Jelínková, vzpřímená, chladná, s pohledem člověka, který je přesvědčený, že má situaci plně pod kontrolou. Za ní se nejistě motal Oldřich Zelený – tichý, nenápadný muž, který celý život souhlasil s tím, co řekla jeho žena. Blanka vstoupila dovnitř bez pozvání, jako by ten byt patřil jí. Adélu si přeměřila pohledem plným ledového opovržení.
„Tak co, Adélko,“ začala bez jakéhokoli úvodu a pohodlně se usadila do křesla. „Rozmyslela sis to, nebo budeš dál dělat drahoty?“
Adéla si vzpomněla na Ivětina slova. Beze slova vytáhla telefon, jako by jen kontrolovala čas, a nenápadně spustila nahrávání. Položila přístroj displejem dolů na stůl.
„Nedělám drahoty, paní Jelínková,“ odpověděla klidně. „Jen chráním svůj majetek.“
„Jaký zase majetek?“ odfrkla si Blanka a obrátila se na manžela. „Slyšíš to, Oldřichu? Prý její majetek. A rodina? Manžel? To nic neznamená?“
Radim, který postával u okna, se k matce přidal hlubokým, podrážděným hlasem:
„Jo, Adélo. Chováš se strašně sobecky.“
„Sobecky?“ ucítila, jak se jí do tváří dere horko, ale hlas zůstal pevný. Podívala se přímo na Radima. „Navrhovala jsem ti jiné řešení. Nabízela jsem kompromisy. Nejsem proti stěhování. Ale prodat můj byt za směšnou částku a všechno odevzdat vám? Proč by to měla být moje povinnost?“
„Protože jsi součást rodiny!“ zvýšila Blanka hlas, až zněl místností. „Musíš myslet na společné dobro! Radim potřebuje prostor, potřebuje růst! A ty se svými slepičími mozky lpíš na starých zdech! Ten byt nemá hodnotu ani dvacet milionů, vždyť je to ruina!“
Adéla si všimla, jak se Blančina ruka sevřela v pěst. Ta samá ruka, která ji ještě nedávno hostila u nedělního oběda.
„Máma má pravdu,“ přidal se Radim. „Vůbec nerozumíš trhu. O nemovitostech nevíš nic. Snažíme se ti pomoct, a ty…“
„Pomoci?“ vydechla Adéla a krátce, hořce se zasmála. „Vzít někomu byt za pět set tisíc a pak ho střelit za dvacet milionů? Tohle nazýváš pomocí?“
Blanka se už ani nesnažila skrývat pohrdání. Naklonila se dopředu.
„A co ty sama zmůžeš?“ pronesla posměšně. „Chudák sirotek. Kdo se tě zastane? Rodiče žádné nemáš, příbuzné taky ne. Myslíš si, že někdo půjde proti nám? My jsme rodina. My jsme síla. Ty jsi jen prach.“
Adéla ztuhla. Ta slova byla krutá, ale zároveň potvrzovala všechno, na co ji Nikola Tkadlecová i Iveta upozorňovaly. Podívala se na Radima. Hledala v jeho očích aspoň náznak studu. Nenašla nic. Díval se do země.
„Dobře,“ řekla tiše. Zvedla telefon, jako by četla zprávu, a nahrávání ukončila. „Už tomu rozumím.“
„Čemu jako?“ znejistěla Blanka.
„Tomu, že tohle není rodina. Tohle je organizovaná skupina,“ vstala Adéla. Nohy se jí netřásly. „Byt vám nedám. Nikdy. Můžete mě urážet, tlačit na mě, vyhrožovat. Nic nepodepíšu. Nemáte nade mnou žádnou moc.“
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Blanka zbledla vztekem. Oldřich si nervózně odkašlal. Radim na Adélu zíral s otevřenou nenávistí.
„Tak takhle,“ zasyčela Blanka a pomalu se zvedla. „Uvidíme, kdo koho zlomí. Pojď, Radime. Nech tu lakomku samotnou. Ať se udusí ve svém třípokojáku.“
Odkráčela z místnosti s hlavou vztyčenou, za sebou táhla manžela i syna. Radim se na okamžik zastavil ve dveřích.
„Budeš toho litovat,“ procedil chraplavě a práskl dveřmi.
Adéla zůstala stát uprostřed obýváku. Napětí pomalu opadalo a zanechalo po sobě třes v kolenou a prázdno. Pohlédla na telefon na stole. Ještě před pár minutami byla obětí. Teď měla důkaz. Záznam jejich nátlaku, jejich cynismu, jejich krutosti.
Bitva byla prohraná. Válka však teprve začínala. A poprvé cítila, že šance na vítězství není jen iluze.
Po té návštěvě zavládlo v bytě mrazivé ticho. Radim se přesunul na gauč v obýváku, jeho věci se tam objevily beze slova. Nemluvili spolu. Komunikace se omezila na stručné vzkazy na lednici ohledně domácnosti. Adéla se soustředila na práci a na přípravu dalšího kroku. Každý večer si znovu a znovu pouštěla nahrávku. Slova „sirotek“ a „prach“ časem přestala bolet. Zůstala jen jako chladný fakt.
Po týdnu zazvonil telefon. Iveta.
„Jak to zvládáš? Pokračuje nátlak?“
„Ne,“ odpověděla Adéla. „Teď mlčí. Ale mám nahrávku. Se vším všudy.“
„Výborně,“ zaznělo v Ivetině hlase uspokojení. „Teď musíme přejít do útoku. Obrana sama o sobě nestačí. Zjistila jsem, ke kterému notáři Blanka chodí. Je to její dlouholetá známá. Můžou se pokusit o falešné dokumenty nebo o nátlak. Musíme je předběhnout.“
„Co máme udělat?“
„Půjdeme k tomu notáři my. Oficiálně. Ne kvůli podpisu, ale kvůli záznamu. Veřejně, do protokolu. Jakmile tam zazní tvůj jasný nesouhlas, žádný notář si už netroufne cokoliv potvrdit.“
Adéle přeběhl mráz po zádech. Byl to odvážný tah.
„A když tam budou oni?“
„O to lépe,“ odpověděla Iveta chladně. „Hlavně klid. Fakta. Zákon.“
Domluvily se na dalším dni. Adéla Radimovi oznámila, že musí kvůli „naléhavé věci“ k notáři. Překvapený, ale zjevně přesvědčený, že se konečně podvolila, souhlasil.
Adéla si oblékla strohý kostým, vlasy stáhla do pevného drdolu. Vypadala jako někdo, kdo jde bojovat o zásadní věc svého života.
V notářské kanceláři už Blanka Jelínková byla. Seděla sebejistě, vedle ní Michaela Urbanová, elegantní notářka s profesionálním úsměvem.
„Tak přece sis našla čas na rodinu,“ pronesla Blanka sladce.
Michaela se obrátila k Adéle: „Předpokládám, že jsme tu kvůli darovací smlouvě. Mám připravený návrh…“
Adéla se posadila, pomalu se rozhlédla a klidným hlasem pronesla:
„Paní Urbanová, došlo k omylu. Nepřišla jsem nic darovat. Přišla jsem oficiálně, před vámi, prohlásit, že s jakoukoli dispozicí se svým bytem zásadně nesouhlasím.“
Ticho v místnosti zhoustlo. Blanka zbledla. Radim vyskočil.
„Adélo, okamžitě přestaň!“
„Výhrůžky jsou také trestné,“ vstoupila Iveta vpřed. „Žádám zaznamenání celé situace.“