Blanka Jelínková se ještě pokusila něco namítnout, ale z hrdla jí vyšlo jen slabé, chraplavé zachrčení, které zaniklo v tichu kanceláře.
„Dobře,“ pronesla notářka Michaela Urbanová tiše, unaveně, s nádechem porážky. „Situaci zaznamenám do zápisu.“
„Děkuji,“ odpověděla Adéla Zemanová a zvedla se ze židle. Ještě jednou, naposledy, se zadívala na Radima Válka. „Tímto je to uzavřené. Mezi námi už žádná rodina neexistuje.“
Otočila se a bez jediného ohlédnutí vyšla z místnosti. Iveta Kratochvílová se k ní beze slova připojila. Dveře za nimi zaklaply a uvnitř zůstali tři lidé, ochromení náhlým tichem, které nebylo možné ničím zaplnit.
Venku se Adéla opřela zády o studenou fasádu budovy a dlaněmi si zakryla obličej. Slzy nepřišly. Místo nich jen zhluboka dýchala a cítila, jak z ní pomalu padá tíha, která ji drtila celé týdny. Dokázala to. Změnila směr bitvy, kterou po ní chtěli vyhrát druzí.
Ticho, které následovalo po návštěvě notářky, mělo úplně jiný charakter než to předchozí. Dřív bylo plné napětí, nevyřčených hrozeb a nátlaku. Teď bylo prázdné, definitivní. Radim zmizel z bytu ještě téhož dne a odnesl si všechny své věci. Adéla mu v tom nebránila. V jejím nitru už nebyl vztek ani bolest, jen hluboké, vyčerpávající vyprázdnění.
Po třech dnech přišla zpráva. Krátká, chladná, úřední: „Podávám žádost o rozvod. Na výživné nemám nárok. Potřebuji si vyzvednout techniku a knihy.“
Adélu to nepřekvapilo. Viděla v tom poslední pokus zachovat si důstojnost. Formulace „nemám nárok“ zněla skoro groteskně. Odpověděla stejným tónem: „Vyzvedni si je. Zítra budu doma od sedmi.“
Dorazil přesně, ale nepřišel sám. S otcem, Oldřichem Zeleným. Ten zůstal stát v předsíni, ruce složené, pohled sklopený k zemi. Radim bez jediného slova prošel do pokoje a začal balit notebook, sluchátka, knihy z polic. Vzduch zhoustl nepříjemným napětím.
„Máš všechno?“ zeptala se Adéla klidně, aniž by se otočila.
„Jo,“ zamumlal a zapnul zip batohu.
„Tak sbohem, Radime.“
Teprve tehdy se k ní otočil. Ve tváři měl směs křivdy a zloby, jako by byl on tím poškozeným.
„Spokojená? Rozbila jsi rodinu kvůli pár metrům čtverečním.“
Adéla jen zavrtěla hlavou. Neměla potřebu se obhajovat. Stejně by to nepochopil.
„Rodinu nezničily zdi,“ odpověděla klidně. „Zničila ji vaše chamtivost. A tvoje zbabělost. Sbohem.“
Chtěl ještě něco dodat, ruce se mu sevřely v pěst, ale pak jen pohrdavě odfrkl, odstrčil otce směrem ke dveřím a vyběhl ven. Oldřich se na okamžik zastavil. Podíval se na Adélu a v jeho očích se mihlo cosi jako stud.
„Odpusťte nám,“ zašeptal a rychle zmizel za synem.
Dveře se zavřely. Adéla zůstala sama. Úplně sama ve svém tichém, nyní prázdném bytě. Pomalu prošla všemi místnostmi, prsty přejela po hřbetech knih, zadívala se z okna na známý dvůr. A poprvé po dlouhé době pocítila ne úsměv, ale klid. Čistý, tichý klid.
Rozvodové řízení proběhlo rychle a bez emocí. Adéla přišla sama. Na druhé straně seděl Radim s matkou. Blanka Jelínková na ni po celou dobu hleděla s nenávistí, ale ani jednou nepromluvila. Když soudce oznámil rozhodnutí o rozvodu, Adéla cítila, jak poslední pouto, které ji svazovalo, povolilo a prasklo.
Vyšla před budovu soudu a na schodech se na chvíli zastavila. Dívala se na šedé nebe, když za sebou uslyšela ostrý, rozčilený klapot podpatků.
„Tak co, máš radost?“ zasyčela Blanka, když ji dohnala. Obličej měla rudý, oči planuly vztekem. „Zničila jsi mého syna! Vzala jsi mu budoucnost! Jsi chudá a chudá zůstaneš! Slyšíš mě?“
Adéla se k ní pomalu otočila. Nebyla v ní ani stopa strachu, ani zloby. Jen chladný, vyrovnaný klid.
„Paní Jelínková, vašeho syna jsem nezničila já,“ řekla tiše. „Zničila jste ho vy. Svou nenasytností. A pokud jde o budoucnost…“ na okamžik se odmlčela a zadívala se jí přímo do očí, „ta moje teprve začíná. A bude krásná. Bez vás.“
Pak se otočila a odešla. Nevnímala křik ani pláč za zády. Šla ulicí a po tvářích jí tekly slzy. Nebyly to slzy bolesti. Byly to slzy úlevy. Osvobození. Byla volná. Volná od lží, manipulace a lidí, kteří v ní viděli jen prostředek.
Zastavila se u prvního květinového stánku a koupila si velkou kytici bílých chryzantém. Bez důvodu. Pro sebe. Protože mohla. Protože její život, její peníze i její radost patřily už jen jí.
Uplynulo půl roku. Půl roku ticha, které přestalo děsit a začalo léčit. Půl roku, během něhož se Adéla znovu učila poznávat samu sebe.
Seděla v obývacím pokoji na pohovce, kde kdysi spával Radim. Teď to bylo jen pohodlné místo na čtení. Podzimní slunce zaplavovalo místnost a odráželo se od parket, které si nechala nedávno obnovit. Bytem se linula vůně čerstvé kávy a jablečného koláče. Znovu objevila radost z pečení.
Z parapetu vzala staré fotoalbum. Listovala stránkami – ona s babičkou v tomhle pokoji, ona jako malá na podlaze s hračkami. Už necítila bodavou bolest. Jen jemný smutek a vděčnost. Ten byt nebyl jen majetek. Byl svědkem jejího skutečného života.
Zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Iveta.
„Tak co, pořád platí Bali?“ ozval se veselý hlas.
„Nikdy jsem si nebyla jistější,“ usmála se Adéla.
Plánovaly cestu, smály se. Bali… Vždycky o tom snila. Radim to považoval za zbytečný luxus. Teď už chápala, že pro něj mělo hodnotu jen to, co se dalo vlastnit.
Z police vzala složku s dokumenty k bytu. Obyčejný plastový obal, a přitom symbol bezpečí a nezávislosti. Už se nebála, že o něj přijde.
Večer si uvařila čaj, sedla do křesla a otevřela notebook. Našla stránky s kurzy interiérového designu. Sen, který kdysi odložila. Bez váhání klikla na „Přihlásit se“. Srdce se jí rozbušilo, tentokrát radostí.
Za oknem se rozsvěcela světla města. V bytě bylo ticho. Laskavé, klidné. Nebyla pomstychtivá. Prostě začala žít. A věděla, že tohle je teprve začátek.