Lenka Malinová měla svou profesi opravdu ráda. Ne proto, že by řízení autobusu bylo snadné nebo pohodové. Právě naopak – směny byly napjaté, provoz nevyzpytatelný, lidé rozmanití a silnice dokázaly kdykoli překvapit. Přesto pro ni tahle práce znamenala mnohem víc než jen zdroj obživy. Věřila, že autobus není pouhý dopravní prostředek, ale malý pohyblivý svět. Během jediné jízdy si v něm někdo urovná myšlenky, jiný sní o lepším zítřku a další si prostě na chvíli odpočine.
Každý její den začínal podobně. Do vozovny dorazila o pár minut dřív, než bylo nutné, a pečlivě obešla celý vůz. Kontrolovala sedadla, madla i podlahu, jako by si s autobusem vytvářela vlastní ranní rituál. „Tak jsme tu zase, kamaráde,“ zamumlala pokaždé, když procházela uličkou. Kolegové si z jejího zvyku mluvit s technikou dělali legraci. „U Lenky není autobus stroj, ale parťák,“ smáli se mezi sebou.
Když nadešel čas vyjet na první spoj, usedla do kabiny s klidem a tichým úsměvem. Město se teprve probouzelo. Pouliční lampy ještě svítily mdlým světlem, chodníky byly téměř prázdné a jen pár aut tiše projíždělo křižovatkami. Pro mnohé šlo o obyčejnou denní rutinu, pro ni však mělo tohle ranní ticho zvláštní kouzlo.
Během let si vytvořila vlastní okruh pravidelných cestujících. Některé znala jménem, jiné aspoň podle přezdívek, které jim v duchu přiřadila.
Například paní s obrovským proutěným košem. Každé ráno nastupovala na stejné zastávce, vracela se z trhu a náklad se jí houpal u nohou. Někdy vezla květiny, jindy čerstvou zeleninu. Lenka ji obdivovala – nést takovou váhu chtělo sílu i vytrvalost.
Pak tu byli tři studenti, kteří vždycky vběhli dovnitř na poslední chvíli, aniž by odlepili oči od displejů svých telefonů. Lenka si z nich občas utahovala. „Kluci, jízdenky se ještě pořád kupují tady, ne v aplikaci,“ zavolala na ně jednou. Smáli se a jeden z nich jí tehdy s nadsázkou slíbil: „Až budu vydělávat, pořídím vám úplně nový autobus.“
Nechyběli ani dělníci z místní továrny. Sedávali vzadu, hlasitě debatovali a téměř pokaždé se pohádali kvůli fotbalu nebo čerstvým drbům.
„Zase Radim Starý zaspal,“ bručel jeden z nich.
„To je u něj klasika,“ odpověděl druhý. „Lenko, počkáš na nás příště, i když tu Radim nebude?“
Lenka se tomu zasmála a odvětila: „Jestli mi ten váš Radim přiveze kafe, tak o tom možná popřemýšlím.“
Tihle lidé se stali pevnou součástí její trasy, skoro jako orientační body.
Jednoho dne se ale zaběhnutý rytmus nepatrně posunul. Ke konci směny si všimla nového cestujícího. Muž kolem čtyřicítky, oblečený do ošoupané bundy, nastoupil na jedné z hlavních zastávek a mlčky si sedl k oknu.
Zpočátku tomu nevěnovala pozornost. Nových tváří projelo autobusem nespočet. Jenže tenhle muž byl jiný. Nevystupoval. Dojel až na konečnou a pak se stejným spojem vracel zpět.
Ten den si Lenka pomyslela, že je prostě unavený. To se stává.
Jenže následující den ho viděla znovu. Stejná bunda, stejný vyčerpaný pohled. Seděl tiše a hleděl ven, jako by se snažil v ubíhající krajině najít odpovědi na otázky, které ho tížily.
Ke konci týdne už věděla, že z něj bude stálý pasažér. Nastupoval pokaždé na stejném místě, usedal na stejné sedadlo a nepromluvil jediné slovo.
Začalo ji to zajímat. Proč nikde nevystoupí? Proč se jen veze tam a zpátky? Únava v jeho očích byla tak výrazná, že i Lenka, zvyklá na ledacos, cítila, že za tím je něco víc.
„Tady něco nehraje,“ pomyslela si, když ho sledovala zpětným zrcátkem.
Byla od přírody laskavá, ale také zvědavá. Rozhodla se, že pokud ten muž neudělá první krok, udělá ho ona. Koneckonců, co by tím riskovala?
Jednoho večera, když se směna chýlila ke konci, zůstal autobus téměř prázdný. Venku se setmělo, motor tiše hučel a v kabině panovalo zvláštní ticho. Lenka se znovu podívala do zrcátka a spatřila ho. Seděl u okna bez hnutí, téměř splýval se stíny v zadní části vozu, a ona cítila, že tentokrát už tenhle okamžik nenechá jen tak proklouznout.