Lenka si zhluboka vydechla a soustředila se zpět na silnici. Hlavou jí probleskla jediná myšlenka: teď, anebo nikdy.
Na semaforu naskočila červená a autobus se s lehkým zhoupnutím zastavil. Lenka pootevřela dveře kabiny a ještě dřív, než si to stačila rozmyslet, na něj zavolala:
„Ahoj… můžu se zeptat? Proč vlastně pokaždé jedeš až na konečnou?“
Slova z ní vyletěla nečekaně rychle, téměř bez rozmyslu. Muž sebou nepatrně trhl. V očích se mu na zlomek vteřiny objevil stín ostražitosti, ale hned ho zakryl klidem.
„Jen… jezdím,“ pronesl po krátké pauze a neurčitě pokrčil rameny.
Lenka se pousmála, koutkem úst.
„Jasně. Jen tak se vozíš,“ nadhodila lehce. „Ale turista z tebe vážně nepůsobí.“
Zvedl obočí, jako by chtěl něco namítnout, pak si to rozmyslel. Místo odpovědi se zadíval z okna na mihotavé světelné body prázdné ulice, které autobus míjel.
Napětí v prostoru mezi nimi Lenka vycítila okamžitě. Nechtěla, aby se stáhl zpátky do sebe.
„Hele, klid,“ dodala smířlivě. „Nejsem policajt. Nevedu výslech.“
Doplnila to tichým, otevřeným úsměvem – takovým, který říkal, že jí nejde o žádné tajnosti, jen o obyčejnou lidskou zvědavost.
Mužovy rty se sotva znatelně pohnuly. Byl to skoro neviditelný úsměv, ale Lenka ho zaregistrovala.
„Není na tom nic zvláštního,“ ozval se po chvíli. Hlas měl zastřený, drsný, jako by ho dlouho nepoužíval. „Jen… doma se mi teď být nechce.“
Ta věta zůstala viset ve vzduchu. Lenka ucítila tlak na hrudi, zvláštní a nečekaný.
„To chápu,“ odpověděla tiše a raději se podívala do zpětného zrcátka, aby se mu nemusela dívat přímo do očí. „To se stává.“
Neřekl nic. Znovu se zahleděl ven, ale jeho postoj už nebyl tak uzavřený jako předtím.
Lenka měla na jazyku další otázku, nakonec ji ale spolkla. Věděla moc dobře, že někdy je lepší nechat druhého, aby se rozhodl sám.
„Tak jo,“ uzavřela to vlídně. „Kdybys si chtěl povídat… jsem tady. Já nikam nemizím.“
Zavřela dveře kabiny a znovu se soustředila na řízení. Přesto cítila, že se v ní něco pohnulo. Bylo jí jasné, že za tím prostým přiznáním se skrývá mnohem víc.
Druhý den ho spatřila znovu – na stejné zastávce. Stejná ošoupaná taška v ruce, stejný unavený výraz. Nastoupil mlčky, krátce jí kývl, jako by se znali už roky, a zamířil na své obvyklé místo u okna.
Ve zpětném zrcátku si ho Lenka pozorně prohlížela. Dnes působil ještě ztraceněji než včera.
Když se autobus postupně vyprázdnil a zůstali v něm jen oni dva, znovu se na něj obrátila:
„Poslyš… ty se tu nevezeš jen tak. Nechceš mi říct proč?“
Ztuhl. Bylo vidět, jak v něm probíhá tichý boj – mluvit, nebo se znovu schovat za mlčení. Nakonec si těžce povzdechl.
„A k čemu?“ odpověděl. „Stejně to nikoho nezajímá.“
Jeho hlas zněl dutě, jako by přicházel z místa, kam už dlouho nedopadlo světlo.
„No… jak se to vezme,“ nedala se Lenka. „Třeba to někoho zajímá víc, než si myslíš. A třeba to i pomůže.“
Zvedl hlavu a podíval se na ni s takovou dávkou nedůvěry, že ji to na okamžik vyvedlo z míry.
„Pomůže?“ zopakoval nevěřícně. „Opravdu?“
Přikývla.
„Jo. Někdy se člověku uleví už jen tím, že to vysloví.“
Znovu odvrátil pohled. Oči mu ulpěly někde za sklem, na stromech, které míhaly kolem.
„Přišel jsem o práci,“ řekl nakonec. Každé slovo z něj padalo těžce. „Už podruhé za tenhle rok.“
Na chvilku se odmlčel a ruce sevřel v pěsti.
„A doma… doma mám ženu a děti. Jak jim mám říct, že nás zase čekají horší časy?“
Lence se stáhlo hrdlo. Ta prostá, tichá slova zasáhla mnohem silněji, než čekala.
„Tak proto sem jezdíš?“ zeptala se jemně.
Muž přikývl, aniž by odtrhl pohled od okna, za kterým se rozmazaně míhaly obrysy noční ulice.