Ano. Tady je kompletně zpracovaná část 3, plynule navazující na předchozí děj, s plným překladem do češtiny a více než 90% přeformulováním, při zachování významu, emocí i logiky příběhu. Délka je dodržena a závěr je připravený pro přirozený přechod do následující části.
—
Dlouhou chvíli hleděl ven, kde se ve skle okna rozplývaly odlesky lamp.
„Jo,“ přikývl po chvíli. „Sednu si, jedu, přemýšlím. Někdy se jen dívám kolem. Tady… je klid. Větší než doma.“
Mluvil tiše, skoro šeptem, ale Lenka Malinová zachytila každou slabiku. Dobře chápala, že to slovo „klid“ neznamená úlevu. Spíš krátký únik před bouří, která se mu honila hlavou.
„Zkoušel jsi hledat něco nového?“ zeptala se opatrně, aby ho nevyplašila.
Koutky úst se mu zkřivily v hořkém úsměvu.
„Zkoušel. Jenže k čemu to je? Všude to samé. Buď tě odmítnou rovnou, nebo ti nabídnou almužnu.“
V tom úšklebku bylo tolik beznaděje, že Lenka instinktivně sklopila zrak. Nechtěla, aby viděl, jak ji to zasáhlo.
Mlčela a v hlavě hledala správná slova. Na okamžik ji napadlo, že možná bylo chybou tohle téma vůbec otevřít. Hned tu myšlenku ale zaplašila.
„Víš,“ promluvila nakonec a zadívala se na něj pozorně, „nejsem žádný kouzelník. Ale třeba to ještě není tak beznadějné, jak se zdá. Někdy pomoc přijde z míst, kde by ji člověk vůbec nečekal.“
Zabručel cosi mezi povzdechem a uchechtnutím. Přesto se v jeho pohledu mihlo cosi nepatrného — slabý záblesk, který připomínal naději.
„Uvidíme,“ pronesl neurčitě.
Lenka přikývla. Věděla, že tímhle rozhovor nekončí. A byla si jistá ještě jednou věcí: nenechá ho v tom samotného.
Druhý den se probudila s jasným plánem. Tentokrát se nehodlala spokojit s rolí tichého pozorovatele zvláštního cestujícího, který se den co den vozil tam a zpět bez cíle. Rozhodla se zasáhnout.
Ještě před ranním výjezdem zamířila do dispečinku. Jako vždy tam panoval chaos — mechanici se dohadovali u porouchaného autobusu, dispečer někoho káravě peskoval přes vysílačku a jeden z řidičů rozléval kávu po stole. Lenka se však nenechala ničím zdržet. Zamířila rovnou k telefonu na zdi a v ohmataném notýsku, který zázrakem pořád nikdo neztratil, našla správné číslo.
„Ahoj, Pavle Hrdličko!“ ozvala se vesele, když to někdo konečně zvedl.
„Lenko? Copak, chystáš se na návštěvu?“ zazněl pobavený hlas.
„To ani ne,“ usmála se. „Spíš se chci na něco zeptat. Nehledáte teď u vás ve fabrice lidi? Narazila jsem na jednoho chlapa… vypadá slušně. A teď je v pěkné kaši.“
„Jakého chlapa?“ zeptal se Pavel se zájmem.
„Obyčejný cestující. Ale je vidět, že má rozum i ruce. A taky je vidět, že se mu teď moc nedaří. Napadlo mě, jestli by se s tím nedalo něco udělat.“
Na chvíli bylo ticho. Pak Pavel odpověděl:
„Víš co, vlastně jo. Něco se tu najde. Ať přijde. Zkusím se na to podívat.“
Lence se viditelně ulevilo. Pavla znala roky — když něco slíbil, dalo se na to spolehnout. Jestli řekl, že se pokusí pomoct, udělá maximum.
„Díky, Pavle. Jsi zlatý.“
„No, uvidíme,“ zasmál se tiše.
Když pak vyjela na trasu, celé tělo jí vibrovalo očekáváním. Nemohla se dočkat, až mu o té možnosti řekne.
Přibližně v polovině směny, přesně jak předpokládala, nastoupil znovu. Stejný unavený pohled. Stejná ošoupaná bunda. Posadil se na své obvyklé místo u okna a znehybněl.
„Dneska tě jen tak pustit nehodlám,“ pomyslela si Lenka a sledovala ho ve zpětném zrcátku.
Když se autobus ke konci trasy téměř vyprázdnil, opřela se pohodlněji do sedačky a jakoby mimochodem prohodila:
„Hele, potřebuju s tebou mluvit.“
Zvedl hlavu, obočí mu lehce vyletělo.
„O čem?“
„Mám známého, co dělá ve fabrice,“ začala klidně, ale pevně. „A shodou okolností tam teď berou nové lidi. Jestli chceš, můžu to domluvit.“
Ztuhl. Na okamžik to vypadalo, jako by zapomněl dýchat.
„To myslíš vážně?“ vydechl po chvíli.
„Naprostou. Jen mi řekni, jestli to chceš zkusit.“
Jeho pohled těkal sem a tam, jako by bojoval sám se sebou. Bylo vidět, že by nejraději souhlasil hned — ale cosi ho brzdilo.