„Já… nevím,“ vypravil ze sebe nejistě, jako by každé slovo vážil.
Lenka Malinová okamžitě vycítila, že by ho váhání mohlo znovu stáhnout zpátky. Nechtěla mu dát prostor couvnout, a tak pokračovala klidně, ale přesvědčivě: „Podívej, horší to být nemůže. Stejně teď práci sháníš, ne? Tohle je příležitost. Stačí, když tam přijdeš. Zbytek je už zařízený.“
Chvíli mlčel. Pak pomalu přikývl, jako by se definitivně rozhodl.
„Dobře. Jo… jdu do toho. Díky,“ řekl tiše.
„Výborně,“ usmála se Lenka široce. „Zítra ráno se ukážeš u vrátnice, řekneš, že tě poslal Pavel Hrdlička. Uvidíš, půjde to.“
V jeho očích se cosi pohnulo. Poprvé po dlouhé době v nich zahlédla slabý záblesk naděje.
O pár dní později už stál před branou továrny. Lenka ho sledovala z kabiny a jen s obtížemi skrývala úsměv. Působil trochu ztraceně, ale zároveň soustředěně – přesně jako člověk, který stojí na prahu něčeho nového. V duchu mu popřála štěstí a vydala se na další cestu.
Večer, při zpáteční jízdě, ho spatřila znovu. Nastoupil do autobusu a hned bylo patrné, že se něco změnilo. Únava mu zůstala ve tváři, ale měla jiný odstín – nebyla to vyčerpanost z beznaděje, nýbrž únava po poctivé práci.
Usadil se na své obvyklé místo a po chvíli se jejich pohledy střetly.
„Lenko,“ oslovil ji váhavě. „Chtěl jsem ti poděkovat. Upřímně… nevím, jak bych to bez tebe zvládl.“
Mávl rukou, jako by šlo o maličkost, a pousmála se. „Ale prosím tě. Hlavní je, že se to konečně obrátilo k lepšímu.“
Stále vypadal, jako by si nebyl jistý, jestli se to všechno opravdu děje. Jako by mu až teď docházelo, že život může nabrat úplně jiný směr.
„Vzali mě,“ dodal a zadíval se na ni přímo. Hlas měl tichý, ale plný úlevy a radosti.
„No vidíš,“ odpověděla Lenka a její spokojený úsměv nešlo přehlédnout. „Říkala jsem, že to klapne.“
Na okamžik se odmlčel, jako by hledal ta správná slova. Pak k ní znovu vzhlédl a v očích měl upřímnost, která se nedala sehrát.
„Víš… ty jsi mi nezměnila jen jeden den. Ty jsi mi obrátila život naruby.“
Ta věta Lenku na vteřinu zastavila. Ucítila hřejivý tlak někde hluboko uvnitř.
„Ale jdi,“ odpověděla nakonec a snažila se zakrýt rozpaky. „To ty sis pomohl sám. Já tě jen trochu popostrčila.“
Usmál se a sklopil zrak. Na tváři mu však zůstal výraz, který nešlo předstírat – směs vděčnosti a lehké nesmělosti.
Jeli chvíli mlčky, než Lenka ticho prolomila tichým smíchem. „Tak co, jaké to tam je? V továrně?“
„Celkem fajn,“ odpověděl už jistějším hlasem. „Lidi jsou v pohodě. Práce dost, ale to mi nevadí. Je to lepší než se celý den jen potloukat sem a tam.“
Lenka se pobaveně uchechtla. „Tomu věřím. Aspoň jdeš domů s klidnou hlavou, co?“
Přikývl, i když s nepatrným zaváháním, jako by si pořád zvykal na to, že se nemá čeho bát.
„Jo… po dlouhé době se těším domů. Na manželku. Na děti.“
Na Lence se znovu objevil upřímný úsměv. „Tak to je to nejdůležitější. Hlavně si ten pocit udrž.“
Když vystupoval na své zastávce, sledovala ho pohledem. Šel svižněji než dřív, téměř lehkým krokem. A jí se náhle udělalo zvláštně dobře, jako by sama právě udělala něco, co mělo skutečný smysl.
Ještě dlouho potom na ten večer myslela. Na to, jak málo někdy stačí, aby se cizí život vydal jiným směrem – podat ruku ve správný okamžik. Zdánlivá drobnost, která ale dokáže mít obrovský dopad.
A tehdy si uvědomila, že k tomu, aby byl svět alespoň o kousek lepší, často není potřeba víc než trochu lidskosti.