Moje dcera stála ve dveřích mého bytu a vypadala, jako by prošla noční můrou. Tělo měla poseté modřinami a v náručí jí klidně dýchala její dvouletá holčička Viktorie Pražáková, úplně netušící, co se kolem ní odehrává.
Byl čtvrteční večer. Otevřela jsem a v ruce držela hrnek s horkým čajem, který mi málem vypadl z prstů. Na prahu stála Veronika Švecová — moje dcera, ale přesto jsem ji sotva poznávala. Jindy jiskrné modré oči měla zamlžené, opuchlé a zarudlé od pláče. Levou tvář jí hyzdila temná, fialově modrá modřina velikosti pěsti, menší otok se rýsoval i pod pravým okem. Když si rozpačitě svlékla kabát, zahlédla jsem na jejích pažích namodralé otisky prstů.
„Mami,“ vydechla sotva slyšitelně. V tom jediném slově se mísila bolest, stud i bezmoc tak silně, až se mi sevřelo hrdlo.
Neřekla jsem nic. Jen jsem ji objala. Její tělo se mi v náručí rozechvělo tichým, zadrženým pláčem. Měla jsem pocit, jako by mi srdce někdo svíral v ledových kleštích. Odvedla jsem ji do obýváku, posadila na gauč a přinesla vlhký ručník. Když jsem jí přikládala chladivou látku na tvář, třásly se mi ruce.
„Byl to Radim Navrátil?“ zeptala jsem se tiše, přestože odpověď jsem dávno znala.
Veronika jen přikývla a vyhýbala se mému pohledu. „Pohádali jsme se. Řekla jsem mu, že se po mateřské chci vrátit do práce. A on… rozzuřil se.“
„Jak dlouho se to děje?“ můj hlas zněl klidně, ale uvnitř mě vřela zuřivost.
„Už několik měsíců,“ přiznala a konečně se mi podívala do očí. „Nejdřív mě jen strkal, pak přišly facky. Dnes… dnes mě zbil doopravdy.“
Všimla jsem si, jak si nevědomky sáhla k žebrům. Bylo mi jasné, že ani tam se jeho takzvaná láska nezastavila.
„Kde je teď?“ zeptala jsem se.
„Odjel za kamarády,“ odpověděla s hořkým úšklebkem. „Chlubit se novým autem, které si koupil minulý týden. Řekl, že se vrátí pozdě, až si to prý rozmyslím.“
Nechala jsem Veroniku odpočívat. Podala jsem jí lehké uklidňující kapky a přikryla ji dekou, stejně jako kdysi, když byla malá. Vedle ní klidně oddychovala Viktorie. Když obě usnuly, vyšla jsem na balkon. Noc byla mrazivá a jasná, město pode mnou svítilo tisíci světel. Myslela jsem na svého muže Bohuslava Doležala. Před třemi lety ho vzala rychlá rakovina slinivky. Byl silný, moudrý a laskavý, Veroniku bezmezně miloval. Nikdy by na ni nevztáhl ruku a Radima by neschválil, kdyby tušil, jakým člověkem doopravdy je.
Ráno jsem Radimovi zavolala. Telefon zvedl až napodruhé, hlas měl chraplavý, poznamenaný probdělou nocí.
„Tchyně, copak se děje?“ protáhl posměšně.
„Musíme si promluvit. Přijeď,“ řekla jsem stručně.
Zasmál se. „O čem? Veronika si už stěžovala mamince? Vždycky byla ufňukaná.“
Zhluboka jsem se nadechla a sevřela telefon tak silně, až mi zbělely klouby. „Přijeď. Hned.“
Za hodinu stál v mém obýváku — sebejistý, povýšený. Na sobě měl drahý oblek, zaplacený z peněz, které tu po sobě nechal Bohuslav. Letmo se podíval na Veroniku, schoulenou v křesle.
„A co mi jako uděláš, stará paní?“ ušklíbl se. „Zavoláš policii? Ona řekne, že spadla. Je moje. Můžu si s ní dělat, co chci.“
Ta slova se vznášela ve vzduchu jako jed. Podívala jsem se na dceru a pochopila, že má pravdu — její strach byl zatím silnější než odvaha.
Radim se rozvalil na gauči a zasmál se. „Nemám čas na vaše ženské scény. Dnes mě čeká velký obchod, všechno je připravené. Pak Veronice koupím něco hezkého a bude klid.“
Vstal, narovnal si kravatu a bez jediného pohledu na manželku zamířil ke dveřím. Na prahu se ještě otočil a utrousil chladnou výhrůžku, po níž se mi definitivně potvrdilo, že tohle zdaleka není konec a že další kroky budou muset být mnohem razantnější.