Dveře za Radimem prudce bouchly a v bytě se rozhostilo tíživé ticho. Přistoupila jsem k Veronice Švecové a sevřela jí dlaně do svých. Byly studené jako led, prsty se jí lehce třásly.
„On mi vezme Viktorku,“ vydechla sotva slyšitelně. Mluvila o své dvouleté dcerce. „Řekl, že jestli se pokusím odejít, už ji nikdy neuvidím.“
Ten pohled plný čiré hrůzy mi napověděl, že žádná slova útěchy tady nestačí. Radim Navrátil nebyl jen hrubián, byl to chladně uvažující manipulátor, který přesně věděl, kam zasadit ránu. A přesto udělal osudovou chybu – považoval mě za slabou a neškodnou.
Zamířila jsem do pracovny, jež kdysi patřila Bohuslavu Doležalovi. Místnost zůstala nedotčená, jako by odsud nikdy neodešel: těžký dubový stůl, police plné knih, zarámované rodinné snímky. Posadila jsem se do jeho křesla a otevřela sejf. Uvnitř ležely složky, do nichž jsem se neodvážila nahlédnout od dne, kdy zemřel – dokumenty k podniku, který vybudoval vlastníma rukama.
Radim byl přesvědčený o své chytrosti. Věřil, že sňatkem s Veronikou získá nejen manželku, ale i přístup k penězům a vlivu. Bohuslav mu nikdy zcela nevěřil, jenže Veronika byla zamilovaná a my jsme jí nechtěli stát v cestě. Po Bohuslavově smrti Radim všechny, včetně mě, ujistil, že firmu povede dál a stane se jejím „důstojným pokračovatelem“. Zlomená ztrátou jsem souhlasila, ponechala si pouze formální vlastnictví akcií a skutečné řízení mu přenechala.
Teprve teď jsem rozvázala provázky složky a začala číst. Bohuslav myslel dopředu: klíčová aktiva i účty byly právně navázány na mě jako konečného beneficienta. Radim firmu spravoval navenek, ale skutečná moc zůstávala v mých rukou. Jen jsem ji nikdy neuplatnila.
Vytočila jsem číslo našeho rodinného právníka Miloslava Moudrého. S Bohuslavem spolupracoval dvě desetiletí a jejich vztah se blížil bratrství.
„Heleno Vaněková, to je překvapení,“ ozval se srdečně, ale radost v jeho hlase rychle vystřídalo napětí, když jsem mu stručně popsala, co se děje.
„On ji bije?“ zeptal se po krátké pauze. Zněl tvrdě, téměř nepoznatelně.
„Ano. A vyhrožuje, že jí sebere dítě.“
„Co ode mě potřebujete?“
„Všechno, co mi zákon dovoluje,“ odpověděla jsem bez váhání. „Vysvětlete mi moje práva jako majoritního vlastníka.“
Hovořili jsme přes hodinu. Když jsme skončili, měla jsem v hlavě jasný plán. Nemilosrdný, nekompromisní, ale jediný, který mohl Veroniku a její dceru ochránit.
Radim se chlubil chystaným obchodem. Věděla jsem přesně, o co jde – měsíce připravované spojení s velkou dopravní společností. Pro něj to znamenalo možnost několikanásobně zvýšit majetek a definitivně se vymanit z jakéhokoli dohledu. Vše však stálo na jediném bodu: vysokém finančním převodu jako důkazu solventnosti.
Přesně v poledne, kdy podle mých výpočtů začínala klíčová jednání, jsem začala jednat. Nejprve jsem zavolala do banky, kde byly vedeny hlavní firemní účty. Prošla jsem identifikací a nechala se spojit s vedením.
„Heleno Vaněková, to je ale milé překvapení,“ zaradoval se Roman Vaněk, kterého jsem znala léta. „Jak vám mohu posloužit?“
„Potřebuji okamžitě zablokovat všechny účty společnosti Art‑Trans,“ pronesla jsem klidně.
Na druhém konci linky se rozhostilo ticho.
„Všechny?“ váhal. „Ale dnes má Radim Navrátil zásadní transakci, upozorňoval nás na velký převod.“
„Právě proto,“ odpověděla jsem pevným hlasem. „Mám k tomu plné oprávnění. Podle dokumentů jsem jediným beneficientem. On je pouze výkonný správce.“
„Formálně ano, ale…“
„Žádné ale, pane Vaňku,“ přerušila jsem ho. „Buď účty ihned zablokujete na základě mého pokynu, nebo dnes přesunu veškerá aktiva jinam a současně podám stížnost u centrální banky.“
Zhluboka si povzdechl. „Dobře. Potřebuji hodinu.“
„Máte dvacet minut,“ odvětila jsem. „A, pane Vaňku…“
Na okamžik jsem se odmlčela, připravená vyslovit další podmínku, která měla rozhodnout o všem.