„A ještě něco,“ dodala jsem klidně, aniž bych zvedla hlas. „Radimu Navrátilovi o tom nesmí přijít žádné upozornění. Ani formální. To je podmínka.“
Jakmile byly hlavní účty odstřižené, pustila jsem se do těch záložních. Radim byl mazaný – vytvořil si několik rezervních kanálů přes nastrčené společnosti. Jenže Bohuslav Doležal byl o krok napřed. V trezoru jsem objevila složku s přesným seznamem všech těchto firem, včetně čísel účtů a bank. Jako by s podobným vývojem počítal dlouho dopředu.
Krátce po třetí hodině odpolední bylo hotovo. Veškeré Radimovy finanční toky se zastavily. Představovala jsem si ho někde u jednacího stolu, jak se snaží o převod a na obrazovce mu naskakuje jedna zamítavá hláška za druhou. Škodolibost není vlastnost, na kterou bych byla pyšná, ale v tu chvíli jsem si ten pocit dovolila vychutnat do poslední vteřiny.
Něco po čtvrté zazvonil telefon. Cizí číslo.
„Helena Vaněková?“ ozval se roztřesený hlas. „Tady Patrik Rychlý. Jsem Radimův obchodní partner. Můžete mi vysvětlit, co se děje? Účty jsou zablokované, obchod měl být uzavřen už před hodinou.“
„Ten obchod se neuskuteční,“ odpověděla jsem věcně. „Z důvodů, které nijak nesouvisejí s vámi. Upřímně vám radím, abyste se od Radima Navrátila držel dál. Čekají ho vážné potíže.“
Hovor jsem ukončila. Následovala lavina dalších telefonátů – banky, obchodní partneři, dokonce i někdo z finančního úřadu. Všem jsem s naprostým klidem sdělila totéž: majitel společnosti rozhodl o dočasném pozastavení všech operací.
V půl páté se ozvala rána vstupních dveří. O vteřinu později se do pracovny přiřítil Radim. Obličej měl rudý vztekem, kravata mu visela nakřivo a vlasy trčely na všechny strany.
„Ty!“ zařval. „Ty ses úplně zbláznila, ty stará bestie!“ Praštil pěstí do stolu tak prudce, až se skleněná těžítka zachvěla. „Uvědomuješ si, cos provedla? Zničila jsi obchod za padesát milionů! Pohřbila jsi mě před všemi!“
Pomalu jsem vstala. „Ne, Radime,“ řekla jsem tiše. „Svoji pověst sis zničil sám. Ve chvíli, kdy jsi vztáhl ruku na mou dceru.“
Ztuhl. V očích mu vztek vystřídalo překvapení a pak chladný kalkul. „Myslíš, že to něco změní?“ procedil. „Přes soud si účty obnovím. Mám známosti.“
„Klidně to zkus,“ odpověděla jsem a přešla k oknu. „Ale nejdřív se podívej dolů.“
Neochotně se přiblížil. Na dvoře stála dvě auta – policejní vůz a vedle něj automobil se znakem sociální péče. Z prvního vystoupili dva policisté, z druhého žena v přísném kostýmu a mladá asistentka.
„Co to má znamenat?“ zasyčel.
„Následky,“ řekla jsem. „Policie kvůli ublížení na zdraví. Sociálka proto, aby posoudila, jestli je bezpečné, aby dítě zůstalo s někým, kdo se neštítí násilí.“
Zbledl. „Nic nedokážeš. Veronika Švecová nic neřekne.“
„Už jsem řekla,“ ozvalo se klidně ode dveří.
Stála tam Veronika. Džíny, jednoduchý svetr, vlasy stažené do culíku. Byla bledá, ale v očích měla pevné odhodlání. V ruce svírala telefon.
„Ráno jsem si nahrála náš rozhovor,“ pokračovala. „Vyfotila jsem všechny modřiny. A našla jsem i tvoje starší zprávy s výhrůžkami.“
Radim na ni hleděl, jako by viděl někoho cizího. Ustrašená žena, na kterou byl zvyklý, zmizela. Před ním stála někdo úplně jiný – vzpřímený, pevný, se sevřenými pěstmi.
„Ty… to neuděláš,“ vydechl, ale jistota z jeho hlasu byla pryč.
„Udělám,“ odpověděla Veronika. „Kvůli Viktorii Pražákové. A kvůli sobě.“
Pak už šlo všechno rychle. Policisté vstoupili do domu a slušně, avšak nekompromisně Radima požádali, aby je následoval k výslechu. Pokusil se protestovat, oháněl se známostmi, ale když mu jeden z nich klidně připomněl existenci nahrávek a fotografií, zlomil se.
Zástupkyně sociální péče si sedla s Veronikou, prošla dům a mluvila i se mnou. Zatímco jsme spolu hovořily, dorazila má přítelkyně s vnučkou – ráno jsem ji požádala, aby vyzvedla Viktorii ze školky, aby nebyla svědkem téhle… chaosu.