…toho zmatku.
Když se Viktorie s dětským smíchem přiřítila do obýváku a vrhla se Veronice kolem krku, napětí z její tváře náhle povolilo. Malá holčička netušila vůbec nic, prostě se přitulila k mámě a vzápětí natáhla ruce i ke mně. Zvedla jsem ji, pevně obejmula a na okamžik zavřela oči. Vdechovala jsem známou vůni dětských vlasů a v duchu si říkala, že právě kvůli tomuhle stálo za to jít až na kraj sil.
— Máme dost podkladů i svědectví, abychom otci dočasně omezili rodičovská práva, — pronesla pracovnice sociální péče klidným hlasem. — Zvlášť s ohledem na výhrůžky. Bude ale nutné podat oficiální návrh.
— Podáme ho, — odpověděla Veronika bez zaváhání. — Ještě dnes.
Večer už byl dům tichý. Všichni odešli, Viktorie spala ve svém starém pokoji a z kuchyně se linula vůně čaje. Seděly jsme s Veronikou u stolu, venku se setmělo a v protějších oknech se rozsvěcela světla.
— Mami… jak jsi našla odvahu? — zeptala se tiše a dívala se na mě jinak než obvykle, vážně, skoro dospěle.
Položila jsem dlaň na její ruku. — Když ještě žil tvůj táta, často říkal, že opravdová síla ženy není v křiku, ale v klidném rozhodnutí. Jen jsem si na ta slova znovu vzpomněla.
— Byl by na tebe pyšný.
— Pyšný by byl hlavně na tebe, — opravila jsem ji jemně. — Ty sesbrala odvahu postavit se tomu všemu.
Sklopila zrak. — Strašně jsem se bála. Ty měsíce… připadala jsem si jako zavřená v kleci.
— To už je pryč, — ujistila jsem ji. — Právníci připravují rozvodové papíry. Účty zůstanou zmrazené do vypořádání majetku. A firma…
— Firma? — zvedla hlavu.
Usmála jsem se. — Tvůj táta ji kdysi rozjížděl s jediným náklaďákem. Radim Navrátil ji během tří let málem poslal ke dnu. Myslím, že nastal čas, abychom se o ni postaraly my dvě.
Dívala se na mě s překvapením, pak se jí na rtech objevil opatrný úsměch. Byl v něm záblesk té sebevědomé dívky, jakou bývala před svatbou.
— O podnikání nevím skoro nic, — přiznala.
— Naučíme se to, — odpověděla jsem. — Společně.
Uplynulo půl roku. Radim to nevzdal hned — najímal právníky, vyhrožoval, párkrát se dokonce objevil s řečmi o usmíření. Vždy ale narazil. Soud mu přiznal jen omezené vyrovnání, hlavní kapitál vložený Bohuslavem Doležalem zůstal nám. Rodičovská práva byla omezena: setkání s Viktorií pouze za přítomnosti psychologa a až po kladném posudku.
Veronika se přihlásila do kurzů řízení firmy. Já jsem se v šedesáti dvou znovu ponořila do světa dopravy a logistiky, oprášila znalosti, které mi kdysi předával Bohuslav. Najaly jsme schopného manažera, mladého absolventa ekonomie, který k naší práci přistupoval s respektem a pokorou.
Dnes ráno jsem přišla do kanceláře — skromné, útulné, daleko od okázalého sídla, které Radim tolik miloval. Veronika seděla u počítače a do telefonu něco živě probírala. Jakmile mě zahlédla, usmála se a zvedla palec.
— Nová zakázka? — zeptala jsem se, když hovor skončil.
— Ano, — přikývla. — Menší, ale jistá. A víš co? Baví mě to.
Přešla jsem k oknu. Na parkovišti stály tři nákladní vozy s logem naší společnosti — té, kterou Bohuslav založil před lety. Potřebovaly nový lak a drobné opravy, ale byly spolehlivé. Držely.
— Táta by souhlasil, — řekla Veronika tiše, když se ke mně přidala.
— Souhlasil by s tebou, — opravila jsem ji a objala kolem ramen.
Stály jsme tam a dívaly se ven, kde začínal další den. Problémy nezmizely úplně, strach se občas vracel, ale zvládaly jsme to. Protože tichá rozhodnost někdy přebije hlučný vztek. Protože mateřská láska dokáže pohnout i tím, co se zdá nehybné. A protože někdy se ukáže, že stará „bába“ je tím nejnebezpečnějším protivníkem — když nebojuje o peníze ani moc, ale o své děti.
A žádná modřina na tváři mé dcery nezůstane bez odpovědi.