Déšť se spustil bez varování právě ve chvíli, kdy Klára Benešová vystoupila z taxíku. Kufr, nepříjemně těžký, jí poskakoval po rozbitém chodníku a studené kapky jí stékaly z vlasů rovnou za límec kabátu. Během pár vteřin byla promočená a podrážděná.
Rychle odemkla vstupní dveře domu a s povzdechem zvedla oči k ceduli, kterou důvěrně znala: „Výtah dočasně mimo provoz.“
„Jistě. Dočasně,“ procedila ironicky, protože si přesně pamatovala, že stejná cedule tu visela už minulý měsíc. „Páté patro… no dobře, aspoň ne deváté.“
Popadla kufr oběma rukama a pustila se do schodů. Každý krok duněl prázdným schodištěm, kovové zábradlí studilo tak, až jí brněly prsty. Ve třetím patře musela zastavit, opřela se o zeď a zadívala se nahoru. Zbývaly jen dva úseky, přesto měla pocit, jako by lezla na horský vrchol.
„Už jen kousek,“ povzbudila se nahlas a s posledním zbytkem sil pokračovala.
Když konečně dorazila ke svým dveřím, pustila kufr na podlahu a setřela si pot z čela. Zámek se choval podivně. Klíč šel ztuha, otočil se s odporem a zaskřípal, jako by ho dlouho nikdo nepoužil.
Otevřela, vstoupila… a zůstala stát. Byt voněl mátou. Jejím oblíbeným čajem, který si už týdny nepřipravila. Z hloubi bytu se navíc ozývalo tlumené bzučení televize.
„Tomáši Vaňku?“ zavolala, zatímco si zouvala boty. Odpověď nepřišla.
Opatrně prošla chodbou a nahlédla do kuchyně. Všechno bylo na svém místě, jen na stole stál hrnek s čajem, ze kterého se ještě kouřilo. Znejistěla a zamířila do obýváku. Tam se její pohled zastavil na postavě rozvalené na pohovce.
Seděla tam starší žena v pestrém županu. Spokojeně se usmívala, v ruce držela ovladač od televize a přes kolena měla přehozený pléd. Klářin pléd. Ten, který si šetřila na klidné večery s knihou.
„Promiňte… kdo jste?“ vyhrkla Klára hlasitěji, než měla v úmyslu.
Žena sebou trhla, otočila hlavu a s naprostou samozřejmostí zvolala: „Klárko! Ty jsi ale přijela brzy! Čekali jsme tě až za dva týdny.“
Klára ztuhla. V hlase se jí objevil ledový odstup. „Omlouvám se, ale můžete mi vysvětlit, kdo jste a co děláte v mém bytě?“
„Jak kdo? Já jsem Ludmila Tesařová,“ pronesla žena a pohodlně se opřela. „Tomáš říkal, že u vás můžeme zůstat. Náš dům vyhořel, vnučka jde na školu… tak jsme přijely.“ Klára cítila, jak se jí v hrudi zvedá vlna vzteku, a v tu chvíli bylo jasné, že tohle setkání zdaleka nekončí.