Ludmila se zvedla z gauče a mávala rukama, jako by tím dokázala celou situaci zlehčit a uklidnit rozbouřenou atmosféru. Kláře Benešové však v tu chvíli pulsovalo v hlavě jediné jméno.
„Tomáš to řekl?“ zopakovala ostře a cítila, jak se jí s každým nádechem hromadí vztek.
Z kuchyně se nejistě vyklonila mladá dívka, sotva plnoletá. V očích měla polekaný výraz, jako kdyby byla přistižena při něčem zakázaném. Oběma rukama svírala hrnek s čajem.
„To je moje vnučka, Veronika,“ pokračovala Ludmila Tesařová, jako by šlo o samozřejmost. „Přijela se hlásit na školu a já s ní, aby na to nebyla sama. Tomáš říkal, že ti to vadit nebude.“
Klára chtěla odpovědět, ale místo slov popadla mobil, prudce se otočila a odešla do chodby. Podpatky jí hlasitě klapaly o dlažbu. Vytočila číslo manžela a spojení se ozvalo hned po druhém zazvonění.
„Ahoj, Klárko, už jsi doma?“ ozval se Tomášův klidný hlas, až nepatřičně vyrovnaný.
„Doma?“ vyprskla. „A víš ty vůbec, koho jsem tady našla? Tvoji tetu s vnučkou! Tomáši, co to má znamenat?“
„Počkej, prosím tě…“ začal, ale nenechala ho domluvit.
„Proč jsi mi o tom neřekl? Neprosila jsem tě, abys z našeho bytu dělal noclehárnu!“
Na druhém konci se ozval povzdech. „Chtěl jsem to probrat, jenže jsi byla pryč. Jejich dům shořel před třemi týdny. Snažil jsem se jen pomoct.“
Klára zmlkla. Vzteklé napětí se v ní mísilo s nepříjemným pocitem viny.
„To tě ale neopravňovalo rozhodnout za nás oba,“ pronesla po chvíli chladně.
„Nemají kam jít,“ naléhal Tomáš. „Myslel jsem, že odjedou dřív, než se vrátíš.“
Bez rozloučení hovor ukončila. Když se vrátila do obýváku, Ludmila s Veronikou seděly strnule, jako by čekaly rozsudek.
„Musíte odejít,“ řekla Klára pevně, i když se jí hlas nepatrně zachvěl.
„Klárko, prosím tě,“ sepjala Ludmila ruce. „Nemáme vůbec nic. Veronika má přijímačky už za týden. Myslely jsme, že je všechno domluvené…“
„Musíte pryč,“ zopakovala Klára a uhýbala pohledem.
Celou noc pak ležela beze spánku. V myšlenkách se jí střídala Tomášova slova s vyděšenými obličeji Ludmily a Veroniky. Věděla, že měla právo se bránit, přesto ji cosi uvnitř nutilo pochybovat.
Druhý den se je pokusila najít. Volala do hotelů, zašla na nádraží, ptala se, pátrala. Až po dvou dnech se jí podařilo získat telefonní číslo Ludmily, které si kdysi poznamenal Tomáš, a s bušícím srdcem ho vytočila.