Na druhém konci se ozval ženský hlas.
„Klárko?“ zaznělo nejistě.
„Teto Ludmilo, promiňte mi to,“ vydechla Klára Benešová. „Mýlila jsem se. Prosím, vraťte se.“
Chvíli bylo v telefonu ticho, tak dlouhé, až se Klára bála, že spojení spadlo. Pak se ozvalo tlumené popotahování.
„Děkuju ti, děvče,“ řekla Ludmila Tesařová rozechvěle. „Přijedeme.“
Když hovor skončil, Klára zůstala sedět u kuchyňského stolu. Oběma rukama svírala hrnek s horkým čajem, jako by ji jeho teplo drželo nad vodou. Uvědomila si, že právě tenhle obyčejný okamžik je pro ni zvláštním způsobem záchranou.
O něco později už seděly naproti ní, pod slabým světlem staré lampy, Ludmila a Veronika Hrdličková. Veronika se Kláře vyhýbala pohledem, civěla do svých dlaní a nervózně žmoulala lem svetru.
„Tak tedy…,“ začala Klára po hlubokém nádechu. „Zkusme si to vyjasnit. Teto Ludmilo, co se vlastně stalo? Proč jste mi hned neřekla, že jste se nastěhovaly?“
Ludmila si bezradně rozhodila ruce.
„A co jsem měla povídat? Tomáš Vaněk tvrdil, že je všechno domluvené. Nechtěly jsme tu zůstat dlouho. Dům shořel během chvíle, nic se zachránit nedalo, jen papíry. A Veroniku čekají přijímačky, byt v té vesnici už prostě neexistuje…“
„Ve vesnici?“ zopakovala Klára a cítila, jak z ní postupně opadá napětí. „Takže jste vlastně neměly kde zůstat poblíž?“
„Vůbec nikde,“ povzdechla si Ludmila. „Všechno bylo pryč. A jet za dalšími příbuznými… ti jsou daleko. Tomáš řekl, ať přijedeme k němu, než se vyřeší škola. Snažila jsem se být co nejmíň na obtíž.“
„Opravdu jsme vám nechtěly komplikovat život,“ ozvala se tiše Veronika a konečně zvedla oči. „Jen jsme neměly kam jít.“
Klára se na ni zadívala. Neviděla vzdor ani drzost, jen stud a obavy. Bylo zřejmé, že dívku tíží pocit, že kvůli ní došlo ke konfliktu.
„A jak to vypadá se školou?“ změnila Klára téma, aby uvolnila napětí.
Veronice se rozzářila tvář.
„Podala jsem přihlášky. Příští týden mám pohovor. Chci studovat architekturu. Sním o tom od mala.“
Klára přikývla a sevřela rty. Vzpomněla si na sebe, na dobu, kdy si musela všechno vybojovat sama, bez cizí pomoci. Teď před ní seděla dívka se stejnými sny, ale bez možnosti obstát bez opory.
„Dobře,“ řekla nakonec a odložila hrnek na stůl. Podívala se na obě ženy a její hlas zpevněl. „Tak si stanovme jasná pravidla…“