…nastalo ticho, ve kterém bylo cítit napětí i úleva zároveň.
Ludmila Tesařová už se nadechovala, že něco namítne, ale Klára Benešová ji zarazila krátkým gestem ruky. Její pohled byl klidný, přesto nekompromisní.
„Je tu jedna zásadní podmínka,“ pronesla věcně. „Všechno musí probíhat otevřeně. Jakmile se objeví problém, budeme o něm mluvit společně. A ještě něco… s domácností mi pomůžete. Sama to dlouhodobě nezvládnu.“
Ludmila se okamžitě rozzářila a přikyvovala tak horlivě, až se jí uvolnil drdol.
„Samozřejmě! To je přece samozřejmé, drahá. Vždyť už teď se snažíme, jak můžeme.“
Klára se pousmála – poprvé za celý den. Úsměv byl opatrný, ale upřímný.
„Dobře. Tak jsme domluvené.“
Později večer se byt ponořil do klidnější atmosféry. Veronika Hrdličková se zavřela v pokoji a připravovala se na blížící se pohovor, zatímco Ludmila myla nádobí v kuchyni. Klára si mezitím vzala telefon a napsala manželovi zprávu: „Zůstávají tady. U nás doma. A až se vrátíš, všechno mi vysvětlíš do detailu.“
Odpověď přišla téměř okamžitě: „Jsem rád, že jsi jim dala šanci. Máš dobré srdce, i když se občas zlobíš. Děkuju ti.“
Klára telefon odložila a tiše se zasmála. Pohledem zabloudila k dece přehozené přes pohovku. Vždycky si představovala, že se po práci vrátí, posadí se právě tam s knihou v ruce a nechá den odeznít. Teď však ta deka symbolizovala něco víc než jen pohodlí – pocit lidské blízkosti.
Z přemýšlení ji vyrušil Ludmilin hlas.
„Víš, Kláro, nebýt Tomáše Vaňka, vůbec bychom netušily, kam jít. Zůstat bez střechy nad hlavou… to je hrozné. Ze začátku jsem pořád brečela a Veronika mě uklidňovala: ‚Babi, zvládneme to.‘ Jenže já vím, jak těžké to pro ni bylo. Teď už ale nejsme samy.“
Klára se k ní otočila a pomalu přikývla.
„Nejste,“ potvrdila tiše. „A myslím, že je to tak správně.“
O týden později se Veronika vřítila do bytu s očima zářícíma radostí.
„Vzali mě!“ vykřikla hned ve dveřích.
Ludmila vyběhla z kuchyně s utěrkou v ruce a Klára, kterou zpráva zastihla u úklidu, málem pustila mop na zem.
„Opravdu?“ zeptala se nevěřícně.
„Ano! Jsem studentka!“
Veronika objala babičku, která mezi slzami šeptala cosi o štěstí a hrdosti. Klára se neubránila úsměvu. Radost, která jí zaplavila mysl, byla nečekaně silná a svěží. Její domov, její svět, se nenápadně rozšířil.
A když si toho večera sedla na pohovku, přikryla se svou dekou a otevřela knihu, uvědomila si, že se po dlouhé době cítí skutečně doma. Nejen kvůli tichu, ale i kvůli hlasům, které se ozývaly z vedlejšího pokoje.