— Bronislav mi říkal, že máš slušný příjem, pronesla Helena Navrátilová tónem, který zněl až příliš nevinně. A tak mě napadlo… co kdybyste mi pronajali malý byt někde poblíž? Aspoň bych na vás mohla dohlížet.
Klára Vaněková zůstala stát jako přimražená. V hlavě jí začalo nepříjemně pulzovat, spánky jí bušily a podráždění, které v sobě dosud držela na uzdě, se během vteřiny změnilo v syrový vztek.
— Promiňte, prosím? vypravila ze sebe, hlas se jí lehce zlomil. Prsty se jí samy sevřely v pěsti. — Vy tím myslíte, že bych vám měla platit bydlení?
Klára zasunula klíč do zámku, ale ještě než otočila, projel jí tělem zvláštní pocit. Z bytu se ozývaly hlasy, které tam neměly co dělat. Touhle dobou Bronislav obvykle spal — po další ze svých „tvůrčích nocí“, kdy hledal smysl života i sám sebe.
— Synáčku, musíš se pořádně stravovat! Podívej se na sebe, jsi úplně bledý, ozvalo se z kuchyně.
Kláře ztuhla čelist. Ten hlas poznala okamžitě.
Helena Navrátilová. Tchyně. Návštěva, kterou si nikdo neobjednal.
Klára prudce otevřela dveře a vstoupila dovnitř. V kuchyni se Helena činila jako doma, po lince rozestavěné krabičky s jídlem, které s sebou tahala při každé návštěvě. Bronislav seděl u stolu, shrbený, ospalý, s prázdným pohledem, připomínal vyplašeného ptáka.
— No podívejme se, naše pracantka je doma! zvolala tchyně s rozpaženýma rukama. — Lednice prázdná jak po válce. Ještě že jsem přijela!
— Dobrý den, odpověděla Klára a položila tašku na zem. — Na jak dlouho jste k nám přijela?
— Tak tři, čtyři dny, mávla Helena rukou. — Bronislav říkal, že vám to nebude vadit.
Klára se podívala na manžela. Ten jen provinile pokrčil rameny.
— Máma volala ráno… říkala, že se jí po nás stýská.
— Samozřejmě že se mi stýská! pohladila ho Helena po vlasech. — Čtyři měsíce jsem vás neviděla. A navíc mi sousedka povídala, že sis pořád nenašel práci…
— Hledám se v umění, zamumlal Bronislav. — Nechci se zahazovat nějakým obyčejným zaměstnáním.
— Správně! přitakala matka nadšeně. — A manželka by tě měla podporovat a inspirovat, ne trávit celé dny v práci!
Klára zatnula zuby. To už slyšela mockrát. Čtyři měsíce táhla domácnost sama — nájem, účty, jídlo. A Bronislav mezitím „hledal směr“. Nejdřív malíř, pak muzikant, teď spisovatel. Výsledek stejný: nula korun.
— Připravila jsem vám spaní v obýváku, přerušila je Klára chladně. — Můžete se zabydlet.
— V obýváku? podivila se Helena. — A co gauč v kuchyni? Tam jsem přece vždycky spala, když jsem za vámi jezdila první rok po svatbě.
— V kuchyni mám pracovní stůl, odpověděla Klára klidně, i když v ní vřel vztek. — Často pracuji z domova.
— Slyšíš to, Bronislave? rozčilovala se tchyně. — Žena udělala z bytu kancelář! Jak máš mít inspiraci?
Bronislav mlčel a zaujatě zkoumal ubrus.
— Potřebuji pracovat, řekla Klára a otevřela notebook. — Je to urgentní zakázka.
— V sobotu? pozvedla Helena obočí. — A co rodina? Uvařila jsem ti přece tvé oblíbené maso, Bronislavku.
— Když jste přijela jen na pár dní, tak to snad stihneme, utrousila Klára a soustředila se na obrazovku.
Jenže tři dny se nenápadně protáhly v celý týden. Helena Navrátilová si přivlastnila kuchyň a proměnila ji ve své království. Klára se každé ráno budila do rachotu hrnců a nekonečných proslovů o tom, jak neschopná hospodyně dokáže zničit domácnost.
— Bronislavku, podívej se, jen tři hrnce! Dá se s tímhle vůbec vařit?
Klára se beze slova oblékala a odcházela do práce — kancelář byla alespoň místem relativního klidu.
— A ty tapety na chodbě? Ty už dávno měly být nové. Jenže to by se muselo makat rukama, ne pořád koukat do telefonu!
Vztek v Kláře bublal. Dny do odjezdu tchyně se táhly, jenže Helena se evidentně nikam nechystala.
— Jak bych mohla nechat syna v takových podmínkách? lkala, když se Klára opatrně zeptala na plány. — Manželka je pořád pryč, lednice prázdná, doma nepořádek!
— Objednáváme si dovoz potravin, snažila se Klára vysvětlit. — A jednou týdně chodí úklidová služba.
— Proboha! povzdechla si Helena a teatrálně protočila oči. — Dnešní ženy jsou líné… za nás jsme si všechno dělaly samy.
Vzduch v bytě začínal houstnout a Klára měla stále silnější pocit, že z vlastního domova pomalu mizí.