Do dalších dnů se Kláře Vaněkové začal byt měnit k nepoznání. Už ke konci druhého týdne měla pocit, že se vzduch v místnostech nedá dýchat. Ne proto, že by bylo vydýchané, ale kvůli neustálému pocitu cizí dominance. Neexistovalo už jediné místo, kam by si mohla zalézt a mít klid. Kamkoli se pohnula, všude narážela na stopy Heleny Navrátilové. Skříňky byly přerovnané, věci přesunuté, drobnosti „opravené“. Na první pohled maličkosti, které by samy o sobě neublížily. Dohromady ale vytvářely tíživý dojem, že tohle už dávno není její domov.
— Vždyť se snažím pomoct! — opakovala tchyně téměř denně s výrazem mučednice. — Podívej, uvařila jsem polévku. Pořádnou, silnou. Ne ty tvoje instantní nesmysly.
Bronislav Modrý se choval jako obvykle — uzavřený ve vlastním světě. Matka ho opečovávala s nadšením: vařila jeho oblíbená jídla, pečlivě žehlila košile a kolem něj vytvářela cosi, co nazývala „tvůrčí atmosférou“. Večery trávili spolu u kuchyňského stolu, ponořeni do vzpomínek na jeho dětství, jako by se čas vrátil o dvacet let zpátky. Klára v těch chvílích beze slova mizela do ložnice s notebookem. Práce byla jediným místem, kde měla pocit, že má hodnotu. Tam byla slyšet. Tady doma se pomalu stávala průhlednou.
Pak ale přišel večer, který všechno posunul jinam.
Klára se vrátila později než obvykle. Projekt se protáhl, bylo nutné doladit detaily. Když vešla do kuchyně, světlo už svítilo a Helena stála u sporáku, něco míchala v hrnci.
— Á, už jsi tady, — pronesla tchyně a odložila naběračku. — Zrovna jsme si s Bronislavem povídali…
Kláře se sevřely čelisti. Tyhle rozhovory nikdy nekončily dobře.
— Syn říkal, že máš docela slušný příjem, — pokračovala Helena klidným tónem. — A tak mě napadlo… nebylo by rozumné, kdybyste mi pronajali malý byt někde poblíž? Abych na vás mohla dohlížet… pomoct, postarat se.
Klára ztuhla. Ve spáncích jí začalo bušit. Podráždění se pomalu měnilo v čirý vztek.
— Prosím? — hlas se jí lehce zachvěl, ruce sevřela v pěst. — Vy po mně chcete, abych vám platila bydlení?
— A co je na tom divného? — Helena pokrčila rameny, naprosto klidná. — Vyděláváš. Já bych vám vařila, hlídala domácnost…
— Mami, možná teď není vhodná chvíle, — zkusil Bronislav zasáhnout, nejistě, téměř prosebně. — Klára je unavená.
— No právě! — chytla se toho tchyně. — Proto říkám, že je potřeba změna. A mimochodem… — otevřela lednici a významně se zamračila. — Tady není skoro nic. Byla jsi vůbec v obchodě?
— Nestihla jsem, — Klára se posadila na židli, vyčerpaná až na dřeň. — Měla jsem důležitou práci.
— Takže nás chceš nechat o hladu? — zabodla do ní Helena pohled.
— Máme rozvoz, — Klára se otočila k manželovi. — Objednej prosím něco.
— Rozvoz?! — vybuchla tchyně. — Zase tyhle nezdravé věci? Ne! Žena má vařit sama!
Klára se podívala na Bronislava s tichou prosbou o podporu. On se ale jen neklidně zavrtěl na židli, jako by doufal, že se ho to celé netýká.
— Klár, možná bys opravdu mohla něco uvařit… — zamumlal. — Máma to myslí dobře.
— Do toho se nemíchej! — uťala ho Helena ostře. — Rodina je na prvním místě. A ne kariéra!
V tu chvíli si Klára uvědomila, že takhle to dál nejde. Přesto se rozhodla ještě tu noc hádku neeskalovat.
Nadechla se pomalu, hluboce, jako by se celé tělo snažilo srovnat samo se sebou. V hrudi se cosi stáhlo a v hlavě zazněl tichý, ale bolestivý zvuk — jako když praskne poslední nit trpělivosti.
— Víte co? — zvedla se, narovnala záda, jako by ze sebe shodila těžké břemeno. — Ano, hodně pracuji. Protože někdo musí platit účty, zatímco váš syn hledá sám sebe v tom svém „umění“.
— Jak si to dovoluješ mluvit s mojí matkou?! — vyjela Helena, šokovaná.
— A jak vy mluvíte se mnou? — Klára zvýšila hlas, emoce se vymkly kontrole. — Přišla jste sem bez pozvání, všechno řídíte, hodnotíte každý můj krok. A teď po mně chcete ještě byt?
— Klár, nemusíš to brát tak ostře… — Bronislav cosi zadrmolil.
— Ty buď zticha! — otočila se k němu s pohledem, pod kterým se skoro scvrkl. — Čtyři měsíce snáším tvoje hledání, platím tvoje nápady, živím tuhle domácnost! A ty nejsi schopný mě ani jednou…