— …zastat se mě? — vybuchla Klára Vaněková v okamžiku, kdy už nedokázala emoce dál držet na uzdě.
— Klárinko, copak se ti stalo? — Helena Navrátilová se k ní automaticky natáhla, jako vždycky, když chtěla situaci uhladit dotykem a falešným soucitem.
— Neříkejte mi tak! — Klára prudce ucukla rukou. V tom gestu bylo tolik bolesti a vzdoru, že ji to samotnou zaskočilo. — Já nejsem vaše dcera. Jsem jen chodící bankomat, který má platit, mlčet a ještě se usmívat.
Bronislav Modrý vyskočil ze židle, jako by ho někdo polil vařící vodou.
— Kláro, přestaň s tím divadlem! Máma to myslí dobře…
— Dobře? — hořce se zasmála, skoro přes slzy. — Víš, co by pro mě bylo dobré? Kdybys konečně šel pracovat. Kdybys byl partner, ne dítě schované za sukní své matky!
— Ty ses úplně zbláznila?! — ohradil se Bronislav, dotčený, jako by právě zazněla smrtelná urážka.
— Ano, dovolím si to říct! — Klára popadla kabelku tak prudce, až jí sklouzla z ramene, a zamířila ke dveřím. — Protože už nemůžu dál. Unavilo mě být špatnou manželkou, co nestíhá vařit. Unavilo mě být špatnou snachou, protože pracuju. Unavilo mě poslouchat tvoje řeči o tvorbě a nekonečné moralizování vaší maminky!
Do předsíně vpadla bez čekání na odpověď. Rychle si oblékla bundu, zatímco za ní zazněly rozhořčené výkřiky Heleny Navrátilové a dusot Bronislavových kroků.
— Kam jdeš?! — chytil ji za loket a pokusil se ji zadržet.
— Tam, kde si mě váží, — vytrhla se a rozrazila dveře. — Do práce. Tam mi aspoň zaplatí za to, co dělám, a nikdo mi nepočítá každé sousto.
— A večeře?! — ozvalo se z kuchyně podrážděně.
— Objednejte si rozvoz! — zavolala Klára přes rameno, už na schodech. — A klidně zase za moje peníze, jak jste zvyklí!
Studený večerní vzduch ji konečně trochu zchladil. Zastavila se, vytáhla telefon — patnáct zmeškaných hovorů od Bronislava. Bez zaváhání ho vypnula. Přesně tak to dělala pokaždé, když už neměla sílu poslouchat výčitky.
V kancelářích se ještě svítilo, část týmu zůstala přesčas. Klára vyjela do svého patra a za skleněnými dveřmi zahlédla známou siluetu.
— Kafe? — Šimon Vacek, vedoucí projektu, jí podal kelímek s horkým nápojem. — Viděl jsem, že ses vrátila.
Vděčně přikývla. Šimon vždycky vycítil, co potřebuje — ať už pomoc s tabulkami, nebo obyčejné ticho a kávu po náročném dni.
— Něco doma? — zeptal se opatrně.
— Už ne, — napila se a hořce se pousmála. — Mám pocit, že jsem právě pohřbila své manželství.
Šimon se posadil na okraj stolu. Díval se na ni pozorně, bez stínu odsuzování.
— Někdy je potřeba staré věci zbořit, aby se dalo stavět znovu.
— Třeba kariéru? — utrousila ironicky, ale smích v jejím hlase chyběl.
— Třeba celý život, — podal jí složku. — Mimochodem… mluvili jsme o postupu. Uvolnilo se místo vedoucí oddělení.
Klára složku otevřela a prsty se jí lehce zachvěly. Povýšení. Cíl, ke kterému se roky propracovávala. A právě teď, kdy se doma všechno rozpadalo…
Telefon znovu zavibroval. Bronislav. Bez zaváhání hovor odmítla a vzhlédla k Šimonovi.
— Dej mi čas do zítřka. Musím si ujasnit pár věcí.
Domů se vrátila až po půlnoci. V kuchyni se znovu svítilo. Helena Navrátilová seděla u stolu, Bronislav nervózně přecházel po chodbě.
— No konečně! — rozhodila rukama tchyně. — My tu šílíme a ty…
— Už jste večeřeli? — zeptala se Klára chladně a sundala bundu.
— Jakou večeři?! — rozčilovala se Helena. — Tady je drama a ty…
— Existuje rozvoz, — Klára se na oba podívala. — Peníze máte. Mohli jste si objednat.
Helena Navrátilová málem nemohla popadnout dech. Takovou drzost od snachy zjevně nečekala.
— Klár, proč to bereš tak vyhroceně? — zamumlal Bronislav, sám zmatený. — Máma měla strach…
— A o mě se někdo bál? — otočila se k němu. Oči jí plály. — Čtyři měsíce táhnu všechno sama. Pracuju, platím byt, snáším vaše řeči. A ty? Můj manžel, „umělec“, se celou dobu schovával ve stínu.
— Já se hledám…
— Ne, — přerušila ho tvrdě. — Ty se schováváš. Za mnou, za mámou. Před odpovědností, před skutečným životem. Ty se pořád hledáš — a život mezitím utíká…