— Takhle mluvíš se svým manželem?! — vyletěla Helena Navrátilová ze židle, jako by ji někdo uhodil přes tvář.
— A vy se mnou snad mluvíte lépe? — Klára Vaněková stála nehnutě, ruce sevřené v pěst. — Možná jsem dneska vůbec neměla chodit. Pořád stejný kolotoč. — Strhla kabelku z věšáku, zapnula bundu jedním trhnutím. — Jestli čekáte večeři, zařiďte se sami. Odcházím.
— Kam chceš jít? — Bronislav Modrý jí instinktivně zkřížil cestu, jako vždycky, když se snažil zabránit nejhoršímu. Tentokrát ale Klára neměla sílu ustupovat.
— Tam, kde se se mnou jedná s respektem, — odpověděla klidně a bez dalšího vysvětlování vyšla ven.
Helena Navrátilová zůstala stát s pootevřenými ústy. Zřejmě čekala omluvu, výmluvu, cokoli, co by potvrdilo její převahu. Nic takového nepřišlo. Dveře se zavřely a s nimi i poslední zbytek iluzí.
Následující týden bydlela Klára v menším hotelu kousek od kanceláře. Pracovní projekt vyžadoval plné soustředění a ona si nemohla dovolit další rozptylování. Telefon jí téměř nepřetržitě vibroval — Bronislav volal znovu a znovu. Nezvedla to ani jednou. Už dlouho se necítila tak zvláštně klidná.
V pátek večer někdo zaklepal na dveře pokoje. Klára se zvedla a podívala se kukátkem. Bronislav. Působil unaveně, zarostlý, promočený deštěm. Z jeho výrazu bylo patrné, že sotva jedl.
— Máma odjela, — pronesl místo pozdravu, jako by to mělo vše vyřešit. — Vrátíš se?
— Ke čemu přesně? — povzdechla si Klára. — K tvému nekonečnému hledání sebe sama? K jejím kázáním? Nebo chceš, abych zase všechno táhla finančně já?
— Našel jsem si práci, — sklopil zrak. — V knihkupectví. Psát budu večer.
— To zní dobře, — přikývla. — Přeju ti to.
— Ani tě nezajímá proč?
— Protože už nebylo zbytí? Protože nebylo navařeno, vypráno, zaplaceno? — v hlase jí zazněla hořká ironie.
Bronislav mlčel. Slova se mu zasekla někde uvnitř. V tu chvíli prošel chodbou Šimon Vacek s deskami v ruce. Když Kláru zahlédl, krátce kývl a šel dál, jako by šlo o běžné setkání.
— Takže měla máma pravdu, — zamumlal Bronislav. — Máš poměr se šéfem?
Klára se na něj podívala a jen nepatrně zavrtěla hlavou.
— Ne, — řekla po chvíli. — Mám vztah s prací. Tam si mě váží. Tam mi nikdo nepředhazuje každý sousto.
Bronislav si zhluboka oddechl, jako by se konečně odhodlal.
— Promiň, — vyhrkl. — Byl jsem slabý. Schovával jsem se za tebe i za mámu… Zkusíme to znovu?
Klára v jeho očích neviděla drama, jen únavu. Nebyl to náhlý konec, spíš dlouhý proces. Láska se vytrácela postupně — v každém jeho mlčení, v každém okamžiku, kdy ji nedokázal podržet.
— Ne, Bronislave, — odpověděla tiše. — Je pozdě. Podala jsem žádost o rozvod.
— Cože? Kdy?!
— Dnes ráno. — Nepřerušila oční kontakt. — A ještě něco. Přijala jsem povýšení. Jsem vedoucí oddělení. A byt je psaný na mě, takže si prosím sbal věci co nejdřív.
Zbledl, jako by se mu pod nohama rozpadla zem.
— Tak přece jen ten šéf…
— Tak přece jen práce, — uťala to. — Protože muž, který nedokáže ochránit svou ženu ani před vlastní matkou, si to jméno nezaslouží.
O měsíc později seděla Klára ve své nové kanceláři. Na stole dokumenty, vedle nich hrnek s kávou. Na polici lehce ošoupaná fotografie z firemní akce — celý tým, samé úsměvy. I její. Po dlouhé době opravdové.
Zazvonil telefon. Helena Navrátilová. Klára bez váhání hovor odmítla a pousmála se. Některé kapitoly je potřeba uzavřít, aby mohly začít nové.
Konec.