Ten sobotní večer si Veronika Urbanová se svým manželem Tomášem Mlynářem představovali úplně jinak. Po obědě měli děti převzít Tomášovi rodiče a oni dva plánovali klidný program: objednat si sushi, vybrat nějaký dobrý film a užít si pár hodin jen sami pro sebe, bez povinností a ruchu kolem.
Jenže sotva Veronika uklidila nádobí a Matyáš s Eliškou se rozběhli do svého pokoje balit batůžky, ozval se nečekaný zvonek u dveří.
Tomáš šel otevřít s lehkým údivem – rodiče přece měli dorazit až za hodinu. Místo nich ale na prahu stála Daniela Váleková, Veroničina kamarádka z vysoké školy. Pozval ji dál, zavolal na manželku a sám se stáhl do obýváku, protože mu bylo jasné, že romantický večer právě dostal vážnou trhlinu.
Veronika hned poznala, že Daniela nepřišla jen tak na návštěvu.
„Dáš si něco k jídlu?“ zeptala se opatrně.
„Ne, jen vodu, prosím,“ odpověděla Daniela.
Veronika jí nalila sklenici minerálky, ale zároveň automaticky otevřela lednici. Vyndala salát, nandala rýži se zeleninou, přidala dvě karbanátky, všechno ohřála v mikrovlnce a postavila talíř před kamarádku. Znala totiž Danielinu povahu: zatímco někomu při starostech ztuhne žaludek, u ní se stres spolehlivě měnil v obrovský hlad.
A skutečně – sotva se pustila do jídla, začala mezi sousty chrlit své trápení.
„Představ si, Radek Holub mě vyhodil. Tedy… ne doslova. Prostě mi oznámil, že už nejsem jeho múza. Před dvěma měsíci jsem dala výpověď, protože chtěl, abych byla pořád po ruce. Ptala jsem se, z čeho budeme žít, a on na to, že se má myslet na vyšší ideály. Jenže sám si pravidelně dopřával tři jídla denně. Pak mi došly peníze, jela jsem za bratrem si půjčit. Vracím se domů – a na podstavci stojí mladá holka. Na sobě jen zlatý pásek. A Radek mi s vážnou tváří oznámí: ,Klárko, to je moje nová múza, z ní udělám bohyni!‘ Ptám se ho, proč tedy nikdy nekreslil bohyni ze mě. A on klidně odpoví, že s mojí oplácanou postavou to nejde a že bych raději měla jít vařit. Tak jsem sbalila věci a odešla. Naštěstí se mi před týdnem odstěhovali podnájemníci, takže jsem se vrátila do svého pokoje v komunálce. Je to strašně ponižující. A přitom s postavou problém fakt nemám!“
Veronika mezitím uklidila prázdné talíře, zapnula rychlovarnou konvici a zeptala se věcně:
„A co teď? Budeš si muset najít práci.“
„Netuším. Volala jsem na tři inzeráty a jakmile slyšeli můj věk, okamžitě položili telefon.“
„Vždyť je ti teprve pětatřicet! Máš praxi, zkušenosti… kde je problém?“
„Nevím. Proto jsem přišla za tebou. Nemohla by ses zeptat svého šéfa, jestli by mě u vás nevzali?“
Veronika se zamyslela. Nedávno povýšila na zástupkyni vedoucí poté, co kolega odešel do důchodu. V oddělení občanskoprávní dokumentace zůstalo jedno místo neobsazené. Jenže o personálních otázkách rozhodoval výhradně ředitel osobně a pohovory si vedl sám.
„Zkusím to, ale nic ti slíbit nemůžu,“ řekla upřímně. „Rozhodnutí není na mně. A kdyby to nevyšlo, nechci, abys byla zklamaná.“
V tu chvíli nahlédl do kuchyně Tomáš, který už děti odvezl k rodičům.
„Promiňte, dámy,“ usmál se omluvně, „ale připomínám, že máme program. Veroniko, nestihneš se ani převléknout.“
Daniela okamžitě vyskočila.
„Dobře, už letím! A v pondělí mi, Veru, zavolej.“
Když kamarádka odešla, Veronika se s úsměvem obrátila k manželovi:
„A kdo že na nás vlastně čeká?“
„Oni,“ zazubil se Tomáš. „Sushi. Už je objednané, každou chvíli dorazí. Jo, přiznávám, bezostyšně jsem lhal. Jinak by tu přespala. A mimochodem – nedoporučoval bych ti Danielu zaměstnávat u vás.“
„Proč? Vždyť je bez práce.“
„Zaprvé, za její průšvihy bys nesla odpovědnost ty. A zadruhé – byla bys její přímá nadřízená. To dokáže zničit i dlouhé přátelství.“
„Asi máš pravdu… jenže jsem jí už něco naznačila,“ povzdechla si Veronika.
Pak zazvonil kurýr a téma se uzavřelo.
Bohumil Král nakonec Danielu Válekovou přijal. Když ale podepisoval rozhodnutí, poznamenal chladně:
„Na vaši zodpovědnost, paní Urbanová.“
Veronika měla radost, že pomohla kamarádce, jenže už po týdnu si vzpomněla na Tomášova slova.
Její kancelář sousedila přímo s kanceláří ředitele. Cesta k němu vedla přes recepci, kde neochvějně vládla Ivana Pražáková – přísná a nekompromisní sekretářka Bohumila Krále. Každý, kdo se chtěl k řediteli dostat, musel nejdřív přesvědčit právě ji, že jeho záležitost skutečně stojí za vyrušení…