…svými historkami o dětech a rodině vám postupně rozložila pověst. Ještě nedávno vás kolegové vnímali jako úspěšnou, respektovanou ženu, ke které se vzhlíží. Teď jste podle nich „jedna z nich“ – váš manžel má údajně milenku, stejně jako muž Petry Záleské, a s dětmi prý zápasíte mnohem víc než Barbora Fialová. A pak se lidé ptají: proč je tedy právě ona naše vedoucí?
Veronika Urbanová zůstala sedět s otevřenými ústy.
„Tohle všechno jim vykládala Daniela Váleková?“ vydechla nevěřícně.
Hana Tkadlecová přikývla. „A nejen to. Největší ohlas mají historky o vašem prvním manželovi – že byl léčený ze závislosti a ještě během svatební hostiny usnul pod stolem. A taky povídačky o sekretářce, která má být milenkou vašeho současného muže.“
„To je absurdní,“ ohradila se Veronika. „Ten příběh s opilým ženichem se skutečně stal, ale ne mně. Byla to svatba jedné spolužačky, kde jsme s Danielou dělaly družičky. Rodiče tehdy nešťastnou Katku odvezli z restaurace domů a do týdne bylo po manželství. S Tomášem Mlynářem jsem se v té době ani neznala. A sekretářka? U něj pracuje Milada Benešová, nesmírně milá paní. Minulý měsíc jsme slavili její šedesátiny a Daniela o tom moc dobře ví. Proč tohle dělá?“
„Nejde o to proč, ale z čeho to pramení,“ odpověděla klidně Hana. „Máte fungující rodinu, finančně zajištěného manžela, chytré děti. Vlastní byt, jezdíte do práce drahým autem a nedávno jste dostala novou pozici. A co má Daniela?“
„Takže obyčejná závist?“ Veronika zavrtěla hlavou. „Vždyť jsme jí nikdy nepřestali pomáhat. Když se rozvedla s Ondřejem Vackem, neměla ani na koupi garsonky, půjčili jsme jí peníze bez jediného termínu splatnosti. Dva roky je vracela po částech. Práci jsem jí zařídila taky já, i když mě Tomáš varoval.“
„Někdo kdysi řekl,“ pousmála se smutně Hana, „že když se pro někoho stanete špatným člověkem, většinou to znamená, že jste pro něj udělali příliš mnoho dobrého. Promluvte si s Danielou Alexejevnou. Ale ne tady. Někde neutrálně, jako s kamarádkou, ne jako s nadřízenou.“
Doma už Veronika masku držet nemusela. Při vyprávění Tomášovi se rozplakala.
„Můžeš si s ní promluvit,“ řekl opatrně, „ale obávám se, že to už nic nezachrání. Vždycky se na tebe lepila, jakmile měla problém. A když se dlouho neozývá, znamená to, že se jí daří. Vyveď ji ze seznamu přátel. Čím dřív, tím líp.“
O víkendu se Veronika snažila Danielu několikrát zastihnout, ale telefon zůstával hluchý. „Promluvím si s ní v pondělí,“ uklidňovala se.
Jenže v pondělí už bylo pozdě.
Sotva dorazila do kanceláře, zavolal si ji Bohumil Král.
„Jsou připravené podklady k arbitráži s Pavlem Richterem?“ zeptal se bez pozdravu.
„Zatím ne,“ odpověděla klidně. „Chtěla jsem se jim věnovat dnes, do jednání zbývají čtyři dny.“
„Jaké čtyři dny?! Všechno je jinak. Ve dvě hodiny mám být u arbitrážního soudu! Vždyť jsem vám podklady předal už v pátek!“
„O tom slyším poprvé, pane Králi.“
„V pátek byla Ivana Pražáková nemocná, na recepci zaskakovala Daniela. Nepředala vám můj pokyn?“ zařval do telefonu. „Ivano, zavolejte sem Danielu!“
Daniela Váleková přišla za pár minut.
„Předala jste v pátek složku Veronice Urbanové?“ zeptal se Bohumil ostře.
„Samozřejmě,“ odpověděla bez zaváhání. „Osobně do ruky. Barbora Fialová to viděla, může to potvrdit. Paní Urbanová si složku odnesla do kanceláře. Nejspíš tam je dodnes.“ Mluvila klidně a dívala se Veronice přímo do očí.
„Ivano Pražáková,“ obrátil se šéf na sekretářku, „podívejte se prosím na stůl paní Urbanové, jestli tam nejsou materiály k Richterovi.“
Za chvíli se Ivana vrátila se složkou. „Byla tam, mezi ostatními spisy.“
Bohumil Král zbledl vzteky. „Takže to budu já, kdo musí klientovi i soudu volat a žádat o odklad jednání kvůli naší nepřipravenosti. Uvědomujete si, jakou ránu pověsti firmy to kvůli vaší nedbalosti zasadilo? Za patnáct let existence společnosti se nám tohle nestalo ani jednou a věřte, že zakladatel by mi neodpustil, kdybych to nechal bez následků.“