„…bez následků,“ zakončil Bohumil Král chladně a bez zaváhání pokračoval: „Jediné, co vám mohu nabídnout, Veroniko Urbanová, je možnost podat výpověď z vlastní vůle. Ačkoli upřímně řečeno, přesnější by byla zcela jiná formulace. Odejděte do sekretariátu a sepíšete žádost. Ivano Pražáková, připravte příslušné rozhodnutí.“
Veronika už dál neposlouchala. Mechanicky vykonala, co po ní bylo požadováno. Jakmile byl papír hotový, zamířila do kanceláře, která ještě před hodinou patřila jí. Rychle sesbírala osobní věci, složky ani jednou neotevřela, nikomu se nerozloučila. Prostě odešla. Venku se posadila za volant, ale sotva otočila klíčkem, došlo jí, že dnes řídit nezvládne. Prsty se jí třásly, myšlenky se srážely jedna přes druhou. Zavolala si taxi.
Doma se sesunula do křesla a dlouhé minuty jen zírala před sebe. Ještě nedávno měla jistotu zaměstnání, rutinu, plány. Teď seděla v tichu bytu a marně se snažila pochopit, kdy a jak se všechno tak prudce zlomilo.
Nakonec vytočila číslo svého manžela. Snažila se mluvit klidně, skoro věcně, a požádala ho, aby vyzvedl její auto z parkoviště u kanceláře.
„Už jsi doma? Co se děje? Není ti dobře?“ ozval se Tomáš Mlynář plný obav.
„Vyhodili mě,“ pronesla Veronika stručně a hovor ukončila.
Tomáš dorazil necelou hodinu poté. Sotva ho spatřila ve dveřích, zlomila se. Slzy se valily jedna za druhou.
„Proč se ke mně takhle zachovala? Kolik let v sobě tu nenávist dusila?“ vzlykala. „Mně do očí vykládala, jak máme úžasné děti, jak jsou chytré. A přitom po kancelářích šířila, že Romana a Elišku z gymnázia nechávají jen proto, že ty údajně podplácíš ředitele!“
„Dost,“ objal ji Tomáš pevně. „Nestojí za to, abys kvůli ní trpěla.“
„A co teď?“ pokračovala zoufale. „Kdo mě zaměstná? Doporučení žádné nemám a když se někdo zeptá v bývalé firmě, dozví se o mně jen to nejhorší. Mám se snad stát ženou v domácnosti?“
„I to by šlo,“ pousmál se. „Navrhuju dohodu. Týden si odpočineš. Pak se rodiče vrátí z lázní, odvezeme je s dětmi na chalupu a my dva někam zmizíme. Až se vrátíme, mám pro tebe jeden nápad. Když se ti bude líbit, pustíme se do něj. Platí?“
„Mám na výběr?“ povzdechla si.
Dvoutýdenní pobyt na horách jí vrátil energii i chuť něco měnit. Sotva se zabydleli doma, Tomáš se s ní podělil o svůj plán. Navrhl, aby si otevřela vlastní advokátní kancelář.
„Uzavřeme jednoduchou dohodu,“ vysvětloval. „Já budu zakladatel a finanční zázemí. Moje firma bude deset let využívat vaše služby bezplatně. Se zakázkami pomohu – máme spoustu partnerů, všechno právní řešení půjde přes tebe. Začni stavět tým.“
Veronika se pustila do práce s vervou. Jako první zavolala Haně Tkadlecové. Otevřeně jí sdělila své záměry a zeptala se, zda by neuvažovala o změně působiště. Hana si vzala čas na rozmyšlenou a za pár dní souhlasila. Veronika věděla, že právě ona může být oporou i mentorkou mladších kolegů. Michaela Růžičková mezitím odešla, aby pomohla dceři, které se narodila dvojčata. Přesto se ji Veronice podařilo přesvědčit ke spolupráci na dálku s výhledem na plný úvazek.
Inzerát na nové zaměstnance nepodávala. Obrátila se na bývalou spolužačku z fakulty, dnes univerzitní pedagožku, která jí doporučila několik talentovaných studentů vyšších ročníků. Čtyři z pěti nabídku přijali s nadšením.
Po dvou letech měla kancelář pod jejím vedením stabilní klientelu a dobré jméno mezi podnikateli. Tým čítal deset lidí, ale Veronika plánovala rozšíření o další oblasti práva, a proto hledala posily. Tentokrát vypsala výběrové řízení. Z desítky životopisů pozvala tři uchazeče a po rozhovorech se rozhodla dát všem šanci v podobě měsíční zkušební lhůty.
Když už bylo vše domluveno, nahlédla do kanceláře sekretářka Jitka Soukupová.
„Paní Urbanová, přišla ještě jedna zájemkyně o práci. Tvrdí, že má dlouholetou praxi.“
„Dobře, pošlete ji dál,“ přikývla Veronika.
Dveře se otevřely a na prahu stála Daniela Váleková.
Veronika se na ni krátce podívala a mlčky zavrtěla hlavou.
Daniela beze slova pochopila. Otočila se a odešla.
Veronika nelitovala. Tentokrát už vůbec ne.