Déšť se táhl už třetí den bez přestávky. Ne ten svěží letní, ale studený, protivný liják pozdního podzimu, který neměl potřebu tě jen zmáčet – on se ti dostával pod kůži, vsákl se do oblečení a zůstával tam, dokud z člověka neudělal třesoucí se, promrzlou schránku. Seděla jsem u kuchyňského stolu, obě dlaně obepínaly hrnek s čajem, a mlčky jsem sledovala, jak po skle okna stékají kapky a kreslí nepravidelné čáry.
Bylo mi čtyřiatřicet a samota ke mně už dávno patřila. Ne že bych si ji vědomě zvolila – spíš si ona našla mě. Od rozvodu s Radkem Kovářem uběhlo pět let a za tu dobu se v mém životě žádný nový vztah neusadil. Upřímně řečeno, ani jsem ho nehledala.
Pracovala jsem jako zdravotní sestra na místní poliklinice, bydlela v malé garsonce v paneláku na okraji města a společnost mi dělal kocour Barsík. Můj vesmír byl skromný, ale přehledný. Bez přepychu, zato klidný.
Kristýna Modrýová žila vždycky úplně jinak. Moje sestra-dvojče, narozená o sedm minut dřív, což jí po celý život sloužilo jako důkaz, že je ta starší a zkušenější, měla podle mámy prostě štěstí. Alespoň tak to vypadalo zvenčí.
Vzala si Miloslava Řezníka, majitele sítě autosalonů, muže s penězi, známostmi a vlivem. Rodinný dům v uzavřené čtvrti, auto s řidičem, zahraniční dovolená dvakrát do roka. „Vidíš, Markéto,“ říkávala maminka, „Kristýnka se uměla zařídit. Ty ses svými zásadami…“ Maminka zemřela před třemi lety na mrtvici a pravdu se nikdy nedozvěděla. Možná to tak bylo milosrdnější.
Zvonek zazvonil v půl jedenácté večer. Barsík zpozorněl, zvedl hlavu a napnul uši. Odložila jsem hrnek a zamračila se.
Kdo by mohl přijít takhle pozdě? Renata Moravecová odvedle si chodí lehnout už v deset, kamarádek moc nemám a ty zbývající se vždycky ozvou předem. Přistoupila jsem ke dveřím a podívala se kukátkem.
Srdce se mi propadlo až někam do žaludku. Na chodbě stála Kristýna. Promočená na kost, bez deštníku, jen v lehkém kabátu přehozeném přes domácí šaty. I přes zkreslené sklo bylo jasné, že je něco špatně. Ne trochu. Hodně. Odemkla jsem a otevřela.
„Kristýno?“
Udělala krok dovnitř a světlo z předsíně jí dopadlo na obličej. Musela jsem se zachytit futra, abych se nezhroutila. Levé oko měla oteklé tak, že…