…měla zbarvené do temně fialova a sotva ho dokázala pootevřít. Na lícní kosti se rýsovala čerstvá odřenina, spodní ret měla naražený a popraskaný. A to byl jen obličej. Když jsem jí pomáhala svléknout promočený kabát, všimla jsem si jejích rukou – kolem zápěstí se jí rýsovaly modřiny, otisky prstů, jako by ji někdo svíral tak silně, až to bolelo i při pohledu.
„Bože,“ vydechla jsem chraplavě. „Bože můj, Kristýno…“
Neurónila jedinou slzu. Stála uprostřed mé stísněné předsíně, celá mokrá, potlučená, a dívala se skrz mě nepřítomným, prázdným pohledem, jako by už ani nebyla tady.
„Můžu u tebe zůstat?“ zašeptala. Hlas měla zlomený, drsný. „Aspoň přes noc.“
Beze slova jsem ji vtáhla dovnitř a zamkla. Všechny zámky. Ruce se mi třásly, když jsem jí sundávala mokré boty, vedla ji do pokoje a posadila na gauč. Kocour Barsík, který cizí lidi obvykle obchází obloukem, k ní přišel a opřel jí čumák o kolena.
„Kdo ti to udělal?“ zeptala jsem se tiše, i když odpověď jsem znala. „Miloslav?“
Kristýna se na mě konečně podívala. V jejích očích – v očích, které jsou stejné jako moje, protože jsme dvojčata a já ten obličej vídám každý den v zrcadle – bylo tolik bolesti, že se mi sevřel hrudník.
„Ano,“ vydechla sotva slyšitelně.
„Miloslav?“ zopakovala jsem, jako bych tomu pořád odmítala uvěřit.
Přinesla jsem lékárničku a suché oblečení. Moje, samozřejmě – nám dvěma vždycky sedělo všechno stejně. Očistila jsem odřeniny, přiložila chladivý obklad k oku. Ruce pracovaly automaticky, zvyk z dvaceti let v medicíně, zatímco hlava to odmítala přijmout.
Kristýna. Moje úspěšná, „dokonalá“ sestra. Ta, které všichni záviděli. Ta, jejíž manžel jí k výročím dával diamanty. Ta, která sdílela fotky z Paříže a Milána, jako by žila pohádku.
„Jak dlouho?“ zeptala jsem se později, když už byla převlečená a seděla u kuchyňského stolu, oběma rukama svírala hrnek s horkým čajem. Úplně stejně jako já před hodinou.
„Jak dlouho co?“ zamumlala.
„Jak dlouho tě bije?“
Uhýbala pohledem.
„Od začátku. Téměř.“
Zatmavilo se mi před očima.
„Osm let?“
„Sedm a půl. Poprvé to bylo asi půl roku po svatbě. Zdržela jsem se s kamarádkou a nenapsala mu. Řekl…“ zarazila se a těžce polkla, „že si ho nevážím. Že on vydělává peníze a já se potloukám bůhvíkde.“
„A ty jsi to snášela?“ zašeptala jsem. „Celou tu dobu?“
Zvedla ke mně oči a já v nich uviděla přesně to, co jsem už tolikrát zahlédla u pacientek s takzvanými domácími úrazy – stud, strach a zvláštní, zlomenou odevzdanost.