…u žen, které do ordinace přicházely s „běžnými“ úrazy z domácnosti. Stud. Úzkost. A k tomu zvláštní, zlomená odevzdanost, která se nedala přehlédnout.
„Co jsem asi měla dělat, Markéto?“ pokračovala Kristýna Modrýová ochraptěle. „Kam bych šla? Nemám nic svého. Dům patří jemu. Auto je jeho. Peníze taky. Od svatby nepracuju. Hned na začátku mi řekl, že jeho žena do zaměstnání chodit nebude. Že by to byla ostuda. A pak… pak už to ani nešlo změnit. Kdo by stál o ženskou bez praxe, bez kvalifikace?“
„Mohla jsi přijít ke mně,“ namítla jsem tiše. „Věděla jsi, že dveře máš otevřené.“
Krátce, trpce se usmála. „A k čemu by to bylo? Ty sama bydlíš v garsonce, Markéto. Sotva vyjdeš s penězi. Byla bych ti jen přítěží.“
Chtěla jsem protestovat, ale slova mi uvízla v krku. Věděla jsem, že má pravdu. Žiju od výplaty k výplatě a kromě dvaačtyřiceti metrů v panelovém domě nevlastním vůbec nic.
„Proč právě dnes?“ zeptala jsem se po chvíli. „Co se stalo?“
Dlouho mlčela. Pak spustila klidným, téměř odosobněným hlasem, jako by vyprávěla cizí příběh. „Má potíže v podnikání. Poslední měsíce je jako vyměněný. Křičí, hází věcmi. A dnes… dnes jsem mu omylem shodila telefon. Ležel na kraji stolu, šla jsem kolem a zavadila loktem. Displej praskl. Jen trochu, u okraje, ale…“ mimně se dotkla rozbitého rtu. „Tvrdil, že to bylo schválně. Že ho špehuju, že mu nevěřím. A pak mě začal mlátit. Dřív bil jen…“ zarazila se, „jen tam, kde to nebylo vidět. Dnes šel po obličeji. A nedokázal přestat. Myslela jsem, že mě zabije. Opravdu.“
Celé tělo se mi chvělo. Vztekem, bezmocí a nutkáním okamžitě sednout do auta a jet do toho prokletého satelitního městečka.
„Musíš jít na policii,“ vyhrkla jsem. „Nechat si zdokumentovat zranění, podat oznámení.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Kristýno…“
„Ne, Markéto. Ty to nechápeš. On má známosti. Ví, s kým mluvit. Víš, kolikrát jsem to zkoušela? Jednou jsem došla až na služebnu. A víš, co mi řekl policista? Že manželé jsou jedna ruka a ať si to vyřeší doma. A pak se to dozvěděl Miloslav Řezník… a zařídil, aby mi bylo jasné, že příště už to dopadne mnohem hůř.“