Muselo se něco udělat.
„Tak odjeď,“ vyhrkla jsem a sevřela jí dlaně. „Opravdu odjeď. Pryč, do jiného města. Pomůžu ti, půjčím si, nějak to zařídíme.“
„A co pak?“ vyprostila ruce a objala se, jako by jí byla zima. „Budu se schovávat celý život? On si mě najde. Vždycky si mě najde.“ Na okamžik se odmlčela. „Jednou jsem… byla u tety Beáty Brňákové, pamatuješ? U maminčiny sestřenice. Tři dny jsem u ní zůstala. A on přijel. Usmíval se, omlouval se, přivezl kytici.“
„A když jste se vrátili domů?“ zeptala jsem se tiše.
Neodpověděla. V kuchyni se rozlilo ticho, které rušil jen jednotvárný bzukot lednice a déšť bubnující do okapu.
„Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?“ zašeptala jsem. „Proč, Kristýno?“
Podívala se na mě dlouhým, unaveným pohledem, ve kterém už nebyla ani zlost, ani odpor — jen vyčerpání.
„Protože je to ostuda,“ řekla nakonec. „Protože všichni mají pocit, že žiju dokonalý život. Máma si to myslela. Kamarádky si to myslí. A já… já jsem dělala všechno pro to, aby se nikdo nic nedozvěděl.“ Hořce se pousmála. „Na fotkách jsem se smála, modřiny schovávala pod rukávy, vymýšlela historky o tom, že jsem zakopla, narazila se, přivřela si ruku dveřmi.“
„A uvnitř?“ hlesla jsem.
Zavřela oči. „Uvnitř bylo prázdno. Strach. A pocit, že když to řeknu nahlas, tak se to stane skutečným. Tak jsem mlčela. Den za dnem. A doufala, že se to jednou samo zastaví.“
Slova mezi námi zůstala viset, těžká a neodbytná, a já pochopila, že žádný jednoduchý útěk neexistuje — jen dlouhá cesta, na kterou se Kristýna bála vykročit sama.