— Jestli jsi opravdu převedl polovinu babiččina dědictví na svou matku, tak tenhle byt prodám a nové bydlení pořídím výhradně na sebe! — vybuchla Radka Zelenýová, když se zadívala na manžela, který stál před ní očividně zaskočený.
Ticho v notářské kanceláři rozťal ostrý zvuk zaklapnutých desek se smlouvami. Připomínalo to ránu hromu. Radka upírala pohled na listiny, které Sebastian Marek před několika vteřinami podepsal, a měla pocit, že se dívá na cizí realitu, která se jí netýká. A přesto šlo o její život.
Ještě před hodinou sem přišli jako sehraný pár. Jako manželé, kteří táhnou za jeden provaz. Chtěli vyřešit dědictví po Sebastianově babičce — malý byt v centru města. Počítali s tím, že ho prodají a spolu s vlastními úsporami si konečně pořídí větší bydlení. Domov, kde by jednou mohly vyrůstat jejich děti.
A teď?
Teď patřila polovina toho bytu Jaroslavě Pospíšilové. Tchyni, která se ani neobtěžovala přijít osobně k podpisu dokumentů.
— Radko, prosím, nerozčiluj se tolik, — zamumlal Sebastian a schválně se vyhýbal jejím očím. — Maminka mě poprosila. Říkala, že má nízký důchod a že potřebuje mít aspoň nějakou jistotu do budoucna.
— Jistotu? — v Radce to začalo vřít. — Sebastiane, tvoje matka má vlastní byt 2+1, chalupu a pořád pracuje! O jaké nejistotě tady mluvíme?
Notářka, starší paní s brýlemi na šňůrce, si nervózně odkašlala.
— Možná by bylo lepší, kdybyste si to vyříkali doma. Smlouvy jsou už platné, zpětně se s tím nedá nic dělat.
Radka vyskočila tak prudce, až se židle za ní nebezpečně zakymácela.
— Ano. Odcházíme. A rozhodně máme o čem mluvit.
Cesta domů proběhla v dusivém tichu. Sebastian se několikrát pokusil něco říct, ale Radka mlčela a dívala se z okna. Uvnitř ní se převalovala směs vzteku, zklamání a hořkosti.
Nešlo jen o peníze. I když ty znamenaly jejich plány, jejich sny a dva roky odříkání. Nejvíc ji bolelo, jakým způsobem k tomu došlo.
Včera večer Jaroslava Pospíšilová Sebastianovi volala. Radka slyšela jen útržky: „Synáčku, mám strach, co bude dál… Co když mě propustí… Co když onemocním… Nenecháš přece maminku na holičkách…“
A Sebastian, její dvaatřicetiletý manžel, se pod tím nátlakem rozplynul jako sníh na jaře.
— Zkus to pochopit, je to moje máma, — řekl tehdy. — Nemá to jednoduché. My jsme mladí, my si ještě vyděláme.
Mladí. Ještě vyděláme. Jako by to dědictví bylo bezvýznamné. Jako by dva roky šetření, žádné dovolené a žádné radosti, aby dali dohromady peníze na základ hypotéky, šly jednoduše vymazat.
Doma zamířila Radka rovnou do kuchyně a pustila se do vaření. Zeleninu krájela s takovou vervou, jako by za všechno mohly právě ty mrkve a cibule.
Sebastian přišel za ní tiše.
— Radko, řekni aspoň něco. Vždyť víš, že…
— Co vím? — nepodívala se na něj a dál mechanicky sekala nožem.
— Že jsem mámě nemohl odmítnout. Je sama, má to těžké…
— Sama? — otočila se k němu tak prudce, že instinktivně ustoupil. — Sebastiane, tvoje matka je ředitelka školky. Má stálý příjem, odměny, placenou dovolenou. Vlastní byt s vysokou hodnotou. Chalupu, kterou každé léto pronajímá. Kde přesně je to „těžké“?
— Ale za pár let půjde do důchodu…
— Až za pět let! — dopadla čepel nože tvrdě na prkénko. — Uvědomuješ si vůbec, cos udělal? Chtěli jsme ten byt prodat, přidat naše úspory a koupit aspoň slušný byt 2+1. Místo tří milionů máme sotva polovinu. To stačí tak na garsonku někde na okraji města!
— Ale maminka bude klidná, — namítl tiše.
— A naše budoucnost tě nezajímá?
Sebastian mlčel. Po chvíli zamumlal:
— Vždyť nejsme staří. Ještě to zvládneme naspořit.
Radka se na něj dlouze zadívala. Když se brali, věřila, že si bere dospělého muže. Partnera, který s ní bude rozhodovat a plánovat. Ne někoho, kdo se nedokáže postavit vlastní matce.
— Sebastiane, — řekla klidně, až příliš klidně, — chtěl ses mě na to vůbec zeptat? Nebo bylo rozhodnuto už ve chvíli, kdy ti maminka zavolala?
Zaváhal.
— Myslel jsem… že to pochopíš. Jsi přece hodná. Vždycky máš pochopení…