Radka Zelenýová se hořce pousmála. Hodná. Chápající. Přesně taková vždycky byla. Přesně ta žena, která bez řečí zaplatila účet, když Jaroslava Pospíšilová „náhodou“ zapomněla peněženku a navrhla luxusní restauraci. Ta, která zrušila vlastní plány, když se tchyně nečekaně rozhodla strávit víkend u nich, přestože měli s Sebastianem dávno domluvený program. Ta, která mlčky poslouchala nekonečné rady o tom, jak má správně fungovat manželství, jak má mluvit, vařit, šetřit i dýchat.
Tyhle drobnosti Radka skutečně dlouho omlouvala. Přesvědčovala samu sebe, že jde jen o sžívání, o běžné třenice mezi snachou a tchyní. Říkala si, že časem se hranice vyjasní a všechno si sedne.
Jenže teď už nešlo o maličkosti.
Teď šlo o jejich zítřky. O střechu nad hlavou, kde chtěli jednou vychovávat děti. O sny, které si šeptali večer v posteli, když plánovali, jaký dům si pořídí a jaký život v něm povedou.
A Sebastian tyhle sny smetl ze stolu jedním podpisem v notářské kanceláři.
— Víš co, — pronesla Radka a sundala si zástěru, — od dneška vařit nebudu. Najíš se u maminky. Když už je spolumajitelka, může se o tebe postarat i u plotny.
— Radko, nechovej se jak dítě!
— Dítě? — otočila se k němu prudce. — To ty se chováš jako kluk, Sebastiane! Je ti dvaatřicet a názor tvé matky má pro tebe větší váhu než slovo vlastní ženy!
— Ale to přece…
— Má to s tím všechno společného! — vstoupila mu do řeči a přistoupila blíž. — Ani ses ji nepokusil zastavit. Neřekl jsi jí, že ty peníze máme už dávno rozplánované. Jen jsi přikývl, jako poslušný synáček, a hotovo!
Sebastian zrudl.
— Nenech si tohle o mojí mámě!
— A jak o ní mám mluvit? — zasmála se, ale v hlase měla křeč. — Jako o ženě, která dokonale ví, jak tě ovládat? Která znala naše plány a přesto se rozhodla, že její „jistota“ je důležitější než náš společný život?
— Ona s tebou nemanipuluje! Ona má prostě strach!
— Strach! — rozhodila Radka rukama. — To jistě. Jenže ne o budoucnost, ale o to, aby si ukrojila co největší díl. Prober se, Sebastiane. Tvoje máma přesně věděla, co dělá!
— Nemáš právo tohle říkat!
— Mám! — ucítila, jak se v ní přetrhává poslední zbytek trpělivosti. — Protože se mě to týká! Protože jde i o můj život! O náš společný život, který jsi vyměnil za maminčino uznání!
— Vyměnil?! — zbledl. — Ty ses zbláznila?
— Možná. Tak si poslechni, co ti řekne ta „šílená“ manželka.
Radka přešla ke stolu, kde ležely dokumenty z notářství, a vzala je do ruky.
— Vidíš tenhle papír? Stojí na něm, že polovina bytu patří tvé matce a druhá polovina tobě. Já tam nejsem vůbec. Přitom jsme se před dvěma lety dohodli, že všechno, co budeme mít, bude společné.
— No… oficiálně je to moje dědictví…
— Oficiálně možná. Ve skutečnosti to měl být základ pro náš rodinný domov. Ale když je pro tebe důležitější tvoje matka než tvoje žena, budeme se držet jen formálních pravidel.
Sebastian se zamračil.
— Jak to myslíš?
— Myslím tím, že se svou polovinou bytu si dělej, co chceš. Daruj ji mámě, sousedce nebo klidně útulku. Já si bydlení pořídím sama. Za svoje. A napíšu ho jen na sebe.
— Sama? Z čeho? — vykoktal. — Vždyť máme společné peníze!
— Měli jsme, — opravila ho klidně. — Do chvíle, než ses rozhodl o našem zítřku bezemně. Teď už si každý ponese odpovědnost sám. Mám úspory, mám práci, vezmu si hypotéku. Bude to malý byt, ale bude můj.
— A co my? Co naše rodina?
— Jak se zdá, žádná rodina nejsme. Jsi tu ty, tvoje matka a pak já. Každý zvlášť. Pokud zásadní rozhodnutí řešíš s ní a ne se mnou, tak v tom klidně pokračuj.
Sebastian na ni zíral s pootevřenými ústy.
— Radko… myslíš to vážně? Chceš se rozvést?
— Chci žít s mužem, ne s klukem, který se neumí postavit za vlastní rodinu, — odpověděla tiše, ale pevně. — A tím ty zatím nejsi.
— Ale já tě miluju!
— Sebastiane, láska nejsou jen slova. Láska jsou činy. Je to volba, kterou děláš každý den. A dnes jsi ji udělal.