Ten den bylo jasno. Nevybral sis mě. Nevybral sis nás. Dal jsi přednost matčiným obavám z problémů, které si sama vytvořila.
Radka se otočila a zamířila do ložnice. Z horní police vytáhla cestovní tašku a bez váhání začala skládat oblečení.
— Co to děláš? — Sebastian vyrazil za ní, v hlase panika.
— Odjíždím k rodičům. Potřebuju čas, abych si ujasnila, co dál.
— Radko, prosím, zůstaň. Sedneme si a v klidu si to vyříkáme.
— A o čem chceš mluvit? — ani na okamžik nepřestala balit. — O tom, že tvoje máma má opět přednost přede mnou? Nebo o tom, že se jí bojíš odporovat víc, než se bojíš přijít o manželku? Anebo snad o tom, že naše společné plány pro tebe vlastně nic neznamenají?
— To není pravda! Samozřejmě že znamenají!
— Pokud ano, tak jí zavolej, — zvedla k němu oči. — Řekni, že sis to rozmyslel. Požádej ji, aby se své části vzdala.
Sebastian ztichl. V jeho výrazu se mísila touha zachránit manželství s ochromujícím strachem z rozhovoru s matkou.
— Přesně to jsem čekala, — pronesla Radka klidně, když si toho všimla. — Ty se ani neodvážíš o tom uvažovat. Pro tebe je její hněv děsivější než moje ztráta.
— Tak to není…
— Je. A dokud si to nepřiznáš, nemáme si co říct.
Zapnula tašku a vykročila ke dveřím. Na prahu se ještě zastavila.
— Víš, Sebastiane, tvoje matka je velmi chytrá žena. Přesně věděla, co dělá. Chtěla si ověřit, kdo je u vás doma pánem. Kdo rozhoduje. Gratuluju — podařilo se jí to.
— Radko!
Odpovědí bylo jen tiché bouchnutí dveří.
Následující tři dny strávila Radka u rodičů a snažila se vzpamatovat z otřesu. Matka ji hladila po vlasech a s hořkostí opakovala, že s Jaroslavou Pospíšilovou čekala potíže od samého začátku. Otec mlčel, ale z jeho sevřené čelisti bylo jasné, že by si se Sebastianem nejraději osobně promluvil.
Sebastian volal denně. Nejprve se omlouval, pak naléhal, aby se vrátila domů, a nakonec znovu prosil o odpuštění. Radka telefon nezvedala.
Třetí den se objevil u dveří jejích rodičů osobně.
— Potřebuju mluvit se svou ženou, — řekl otci, který mu otevřel.
— A chce s tebou tvoje žena mluvit? — zazněla chladná otázka.
— Tati, to je v pořádku, — vstoupila Radka do předsíně. — Sebastiane, co potřebuješ?
— Už jsem to pochopil. Máš pravdu. Máma to přehnala.
— Přehnala? — ušklíbla se Radka. — Zajímavý výraz. Jako by jen přesolila polévku.
— No… prostě… Neměla mě o to žádat. Je to naše věc.
— A jak to hodláš řešit?
Sebastian se ošil.
— Mluvil jsem s ní. Vysvětlil jsem jí, jak se cítíš. Říká, že tě chápe, ale svého podílu se vzdát nechce. Tvrdí, že papíry jsou hotové a změnit se už nic nedá.
— Papíry možná ne, — přikývla Radka. — Ale darovat svůj podíl zpátky synovi jde. Notářka nám to jasně řekla.
— Já vím, jenže máma nechce…
— Rozumím, — kývla. — Takže jsi to zkusil, ona řekla ne a ty ses stáhl. Jako pokaždé.
— Co mám dělat? Nemůžu ji přinutit!
— Můžeš, Sebastiane. Můžeš říct: „Mami, buď se vzdáš podílu, nebo s tebou přeruším kontakt.“ Můžeš dát jasně najevo, že pro tebe manželka stojí výš než matka. Jenže to neuděláš. Pořád se jí bojíš víc, než mě miluješ.
— To není pravda!
— Tak to dokaž. Jdi za ní a řekni jí přesně to, co jsem teď řekla já. A vrať se s dokumentem o odmítnutí dědictví.
Sebastian mlčel.
— Tím je to vyřešené, — otočila se Radka. — Nashledanou, Sebastiane.
— Počkej… a co když… co když s tím opravdu nikdy nebude souhlasit?
Radka se zastavila.
— Pak si vybereš. Buď ona, nebo já. Jiná možnost neexistuje.
— To je nefér! Nutit mě k takové volbě!
— Nefér? — otočila se k němu čelem. — A co je fér? Podepisovat potají dokumenty? Rozhodovat o naší společné budoucnosti bez mého vědomí? Připravit rodinu o šanci na slušné bydlení kvůli rozmarům tvé matky?
— To nejsou rozmary! Ona má opravdu strach o budoucnost!
— O budoucnost? — Radka se krátce zasmála. — Sebastiane, prozradím ti jedno tajemství. Tvoje matka se nebojí o budoucnost. Bojí se toho, že se jí vzdaluješ. Že sis vytvořil vlastní rodinu, která by se mohla stát důležitější než ona. A právě to si dnes ověřila.