…a právě tím si ověřila, koho máš ve skutečnosti na prvním místě. A odpověď dostala.
— Vidíš to úplně zkresleně… — pokusil se Sebastian ještě namítnout.
— Ne, vidím to naprosto jasně. A víš co? Tvoje máma zvítězila. Klidně jí můžeš pogratulovat. Dosáhla přesně toho, po čem toužila. Udržela si kontrolu nad synem a navrch si odnesla ještě jeden a půl milionu jako příjemný bonus.
Po těch slovech se Radka otočila a odešla do vedlejšího pokoje. Sebastiana nechala stát v předsíni samotného, s hlavou plnou myšlenek, které se nedaly zahnat.
O týden později zazvonil u jejích rodičů znovu. Tentokrát nepřišel s prázdnou – v ruce svíral složku s dokumenty.
— Radko, — oslovil ji tiše, když vyšla z pokoje. — Máma se vzdala svého podílu. Tady jsou všechny papíry. Byt je teď celý můj… tedy vlastně náš.
Beze slova si složku převzala a rychle přelétla text očima.
— Jak jsi toho dosáhl?
— Řekl jsem jí přesně to, co jsi mi tehdy řekla ty. Buď se vzdá svého podílu, nebo se přestanu ozývat úplně.
— A její reakce?
Sebastian se hořce pousmál.
— Nejdřív přišel záchvat vzteku. Křik, výčitky, řeči o tom, jak jsem nevděčný syn a jak jsi mě obrátila proti ní. Pak se rozplakala, opakovala, že mi obětovala celý život a že ji teď zrazuju. Ale ustál jsem to. Řekl jsem jí, že už není o čem jednat.
— A souhlasila?
— Nakonec ano. Ale dodala, že mě už nechce nikdy vidět. Že žádného syna nemá.
Radka si ho pozorně prohlížela. Vypadal vyčerpaně, ale zároveň jinak než dřív. Pevnější. Dospělejší.
— Jak se cítíš?
— Upřímně? Hrozně. — vydechl. — Bolí to. Ale zároveň vím, že je to správné. Došlo mi, že ses nemýlila. Choval jsem se jako kluk. Nechal jsem mámu rozhodovat za mě a víc jsem se bál ublížit jí než tobě. To nebylo fér.
— Co tě k tomu přivedlo?
— Ty jsi moje rodina. Moje rozhodnutí. Moje budoucnost. Máma… ta patří k minulosti. Důležité, citlivé, ale minulosti. A pokud to nedokáže přijmout, není to moje vina.
Radka mlčky listovala dokumenty.
— Změnil jsem se, Radko. Opravdu. Pochopil jsem, co znamená být manžel, ne jen syn. Vrátíš se domů?
Zvedla k němu oči.
— A co až ti zítra zase zavolá? Řekne, že je jí špatně, že tě potřebuje, že jsi její jediná opora?
— Řeknu jí, že má lékaře, sousedy, kamarádky. A že já mám ženu, o kterou jsem málem přišel kvůli vlastní zaslepenosti.
— A když onemocní vážně?
— Pomůžu jí. Ale až po domluvě s tebou. Společně. Jako rodina.
Radka ho ještě chvíli mlčky pozorovala. Pak pomalu přikývla.
— Dobře. Ale mám podmínku.
— Jakoukoliv.
— Půjdeme na párovou terapii. Potřebuju vědět, že nejde jen o strach mě ztratit.
Sebastian bez váhání souhlasil.
— Jsem pro. Udělám cokoliv.
— A ještě něco, — dodala. — Koupíme byt a napíšeme ho na oba hned od začátku. Aby už nikdy nikdo nemohl říct, že je to „tvoje“ dědictví.
— Samozřejmě. Už jsem se díval na několik možností. Projdeme je spolu?
Poprvé po dlouhých dnech se Radka usmála.
— Ráda.
Za půl roku se stěhovali do nového. Světlý dvoupokojový byt s prostornou kuchyní a balkonem byl od začátku vedený na oba.
Jaroslava Pospíšilová synovi nikdy neodpustila. Občas zavolala a hned zavěsila. Sebastian to nesl těžce, ale držel se.
— Rozhodla se sama, — říkal Radce. — Nabízel jsem kompromis. Odmítla.
— Nelituješ? — zeptala se jednou.
— Lituju, — přiznal. — Ale mnohem víc bych litoval, kdybych přišel o tebe.
Radka ho objala.
— Víš, i mně je jí líto. Mohla mít syna i snachu. Mohla být babičkou našich dětí. Jenže dala přednost moci před láskou.
— Je to její volba, — řekl Sebastian.
— Ano. Její.
A tak začali žít doopravdy. Jako tým. Jako partneři, kteří se rozhodují společně a také společně nesou následky.
O rok později, když mu Radka oznámila, že čekají dítě, Sebastian neběžel s novinou za matkou. Objímal svou ženu a tiše řekl:
— Naše dítě vyroste v rodině, kde jsou máma a táta jeden tým. Kde nikdo nestojí výš než ten druhý.
A Radka věděla, že se rozhodla správně. Že někdy je nutné riskovat ztrátu, aby člověk získal to, na čem skutečně záleží.