„A tady bych vás, paní Ludmilo Moudrýová, poprosil se na chvíli zastavit,“ pronesl lehce znuděným hlasem Aleš Krejčí a ani neodtrhl oči od drahého telefonu, který si pohrával mezi prsty. „Grafy vypadají uhlazeně, čísla na první pohled sedí, ale… jak to říct jemněji… dýchá z toho cosi příliš těžkopádného. Takové to staré, socialistické pojetí. Chtělo by to víc pohybu, šťávu, nový úhel pohledu.“
Nový šéf obchodního oddělení sotva překročil třicítku a přesně zapadal do typu manažerů, kteří jsou pevně přesvědčeni, že před jejich příchodem firma živořila někde na úrovni pravěku. Teprve jejich osvícené vedení má podle nich schopnost proměnit chaos v prosperitu a průměrné výsledky ve zázraky. Projektor za jeho zády běžel dál, ale Aleš mu nevěnoval sebemenší pozornost.
Ludmila Moudrýová, dvaapadesátiletá hlavní analytička, která v téhle společnosti strávila patnáct let, pomalu sklonila laserové ukazovátko. V zasedačce se rozhostilo nepříjemné ticho. Mladší kolegyně u vzdáleného stolu se okamžitě ponořily do poznámek, jako by v sešitech hledaly odpovědi na otázky světa. Ludmily si vážily. Ale z nového nadřízeného šel strach.
„Pane Krejčí,“ ozvala se klidně, i když musela pečlivě hlídat tón hlasu, „jedná se o zprávu za třetí čtvrtletí. Čísla nejsou ani staromódní, ani moderní. Jsou prostě reálná. A mimochodem – zisk firmy vzrostl o dvanáct procent. Přesně díky strategii, kterou jsme společně schválili před půl rokem.“
Aleš se ušklíbl, jako by ho rozbolel zub, a konečně se na ni podíval. V očích měl pobavený soucit, ten druh pohledu, jakým se sledují děti, které ještě nechápou, nebo starší lidé, kteří zápasí s dálkovým ovladačem.
„Právě o tom mluvím,“ povzdechl si a pohodlně se opřel do křesla. „Vy jste odbornice staré školy. To nikdo nezpochybňuje. Opravdu si toho vážíme. Jenže doba se posouvá. Potřebujeme rychlost, flexibilitu, jiné myšlení. A u vás… při vší úctě… už se možná dostavila určitá únava materiálu. Věk, víte. Reakce nejsou tak svižné. Možná by stálo za to trochu upravit vaše kompetence. Ulevit vám. A ty nejnáročnější, inovativní projekty svěřit někomu mladšímu. Dravějšímu.“
Ta slova dopadla do ticha jako kameny do stojaté vody. Ludmila ucítila, jak se jí krev hrne do tváří. Kritiku čekala. Diskusi taky. Ale ne otevřený náznak, že je odepsaná.
„Chcete tím říct, že svou práci nezvládám?“ zeptala se přímo.
„Ale prosím vás, tak černě bych to neviděl,“ roztáhl Aleš rty do svého typického, lehce predátorského úsměvu. „Zvládáte ji. V rámci možností. Jen plánujeme zavádět nové datové modely, umělou inteligenci, neuronové sítě… Obávám se, že přizpůsobení by pro vás mohlo být náročné. Určitá myšlenková strnulost ve vyšším věku je přece vědecky popsaný jev. Proč se stresovat? Nechte si běžné reporty, kontrolu podkladů, fakturaci… a strategii přenechme mladým.“
Porada skončila rozpačitě a bez jasného závěru. Ludmila odešla se vztyčenou hlavou, ale uvnitř se třásla. Ve své kanceláři zavřela dveře, přistoupila k oknu a dívala se dolů na město, které hučelo vlastním tempem. Nikdo z těch lidí netušil, že byla právě symbolicky odsunuta na vedlejší kolej.
Patnáct let. Nastoupila v době, kdy firma sídlila ve třech místnostech v suterénu. Od základů vybudovala celý systém finanční analytiky, přespávala v práci během kontrol, znala každou smlouvu, každého klienta i každou past v účetnictví. A teď jí někdo, kdo ještě chodil do školy, když obhajovala svůj první titul, vysvětluje rigiditu myšlení?
Zaklepání na dveře ji vytrhlo z myšlenek. Opatrně nahlédla Lenka Moravecová, účetní a dlouholetá kolegyně.
„Ludmilo, jak je?“ zašeptala, když vešla. „Slyšela jsem ho… teda ne že by křičel, ale ten jeho tón. Hnus.“
„Myslí si, že jsem stará,“ pousmála se Ludmila trpce. „Že mám třídit papíry a nemíchat se do důležitých věcí. On prý potřebuje neuronové sítě.“
„Prosím tě,“ rozohnila se Lenka. „V těch se vyzná asi jako koza v notách. Včera neuměl zapojit tiskárnu a volal IT. A to má být ta mladá krev? Neřeš ho. Jen si potřebuje dokazovat, kdo je tady pánem.“
„Obávám se, že tentokrát nejde jen o ego,“ zavrtěla Ludmila hlavou. „On si připravuje půdu.“
A měla pravdu. Už následující týden se v oddělení objevila nová posila. Adéla Rychlýová. Třiadvacet let, dlouhé nohy, krátká sukně a diplom z některé z právě módních soukromých vysokých škol – a bylo zřejmé, že její příchod není náhodný, ale pečlivě promyšlený tah.