Aleš Krejčí ji uvedl slovy, že jde o „budoucnost našeho analytického oddělení“.
„Dovolte, abych vám ji představil,“ pronesl s okázalým úsměvem, lesklým jak čerstvě vyleštěný mosazný talíř. „Adéla Rychlýová se bude věnovat strategickému plánování. Ludmilo Moudrýová, prosím, předejte jí kompletně projekt Sever. A buďte tak hodná, zasvěťte ji do chodu oddělení – ukažte jí databázi, vysvětlete systém, klidně i to, kde máme kávovar.“
Ludmila sevřela čelist. Projekt Sever byl její prací od prvního náčrtu až po poslední tabulku. Půl roku jednání s dodavateli, nekonečné výpočty tras, nákladů i rezerv, každá koruna několikrát prověřená. A teď to má bez řečí předat dívce, která se na monitor dívá, jako by ho viděla poprvé v životě?
„Pane Krejčí,“ ozvala se opatrně, „projekt Sever je právě ve fázi finalizace smluv. Přerušení teď může znamenat skluz v termínech.“
„Nesmysl,“ mávl rukou. „Adéla se zorientuje rychle. Vy se zatím, Ludmilo, věnujte archivu za minulý rok. Prý tam nejsou všechny podklady správně založené. To je práce přesně pro vás – chce to trpělivost a pečlivost.“
Byla to facka. Neomalená a veřejná. Vedoucí analytičku poslal do kouta třídit papíry, jako by byla brigádnice bez zkušeností.
Doma už to v sobě neudržela. Seděla u kuchyňského stolu, večeře před ní chladla a slzy jí kapaly přímo do talíře s plovem. Miloslav Pražák k ní mlčky přišel a položil jí na rameno svou velkou, teplou dlaň.
„Už toho máš dost?“ zeptal se tiše.
„Mílo, já takhle dál nemůžu,“ vzlykla. „Připadám si jako hadr na podlahu. Starý, odložený hadr. Ta Adéla… vždyť ona dneska nevěděla, jaký je rozdíl mezi debetem a kreditem! A on jí svěřil můj projekt. Můj. A ještě jsem náhodou viděla výplatní listinu – bere o dvacet tisíc korun víc než já. Za co? Za mládí? Za hezký úsměv?“
„Odejdi,“ řekl Miloslav bez váhání.
„Kam?“ podívala se na něj zarudlýma očima. „Je mi dvaapadesát. Všude chtějí mladé. Do pětatřiceti, do čtyřiceti… Pošlu životopis a ani se neozvou.“
„Podceňuješ se,“ odpověděl pevně. „Jsi špičkový odborník. Takových je málo. Většina má plnou hlavu módních pojmů a prázdné ruce. Zkus to. Nemáš co ztratit.“
Polovinu noci probrečela. Ráno ale vstala klidná a tvrdá jako kámen. Jestli Aleš chce boj, dostane ho. Jen úplně jiný, než čeká. Žádné hádky, žádné naschvály. Zvolí chladnou strategii.
Během polední pauzy nešla s kolegy na oběd. Otevřela si portál s nabídkami práce. Inzerátů bylo dost, ale mnohé zněly hrozivě: „mladý dynamický tým“, „časová flexibilita“, „energie a drive“. Přesto se objevilo několik seriózních pozic ve velkých firmách, kde se psalo o praxi, znalosti legislativy a systematickém myšlení.
Vybrala tři. Jedna patřila holdingu Atlant, přímému konkurentovi jejich společnosti. Dlouhodobě se přetahovali o stejné zakázky a Ludmila věděla, že Atlant roste. Zhluboka se nadechla, upravila si brýle a klikla na „Odeslat odpověď“.
V práci mezitím zavládl chaos. Adéla Rychlýová, když převzala projekt Sever, začala přesně tak, jak se dalo čekat – topit se. Pletla si dodavatele, zapomínala posílat faktury a na poradách mluvila o „vizualizaci úspěchu“ místo konkrétních čísel.
Aleš zuřil, ale přiznat omyl si nedokázal.
„Proč své kolegyni nepomáháte?“ zasyčel na Ludmilu, když si ji zavolal do kanceláře. „Říkal jsem vám, abyste ji uvedla do práce! Kvůli její chybě stojí kamion na celnici. To je vaše odpovědnost!“
„Promiňte,“ odpověděla klidně a chladně, „ale vy jste mi jasně vymezil úkoly. Archiv a kontrola loňských podkladů. Tomu se věnuji. Nemám prostor kontrolovat práci vedoucí specialistky na strategii. Její plat tomu odpovídá, tedy i její kompetence. Nebo se mýlím?“
Aleš zrudl, nafoukl se vztekem, ale mlčel. Past si nastražil sám.
„Můžete jít,“ zamumlal nakonec. „A chci mít archiv v perfektním stavu.“
O dva dny později Ludmile zazvonil telefon. Příjemný ženský hlas se představil jako personalistka holdingu Atlant a pozval ji na pohovor.
Sídlo konkurence bylo v moderním administrativním komplexu. Přivítali ji zdvořile, nabídli kávu. Pohovor vedl osobně generální ředitel Oldřich Čermák – šedesátník, upravený, se stříbrnými vlasy a bystrým pohledem.
Nekládal otázky o „flexibilitě“ ani o trendech. Vzal do ruky složku a pomalu ji položil na stůl před Ludmilu.