Oldřich Čermák před ni posunul konkrétní materiál – reálný případ z praxe, zapeklitou situaci kolem zdanění vývozních zakázek – a klidným hlasem ji vyzval, aby navrhla řešení.
Ludmila měla pocit, jako by se po dlouhé době znovu nadechla. Přesně tohle byla její parketa. Oblast, ve které se pohybovala jistě a bez zaváhání. Sáhla po kalkulačce, vytáhla čistý papír a začala si poznamenávat čísla i odkazy na paragrafy. Čtvrt hodiny naprostého soustředění. Nakonec předložila přehlednou strukturu, která firmě nejenže pomáhala vyhnout se sankcím, ale navíc znamenala citelnou úsporu v řádu statisíců.
Oldřich Čermák si její výpočty mlčky pročítal. Pak si sundal brýle, opřel se v křesle a zadíval se na ni s otevřeným uznáním.
„Výborně,“ pronesl pomalu. „Minulý týden tu sedělo pět uchazečů. Všichni s tituly MBA, všichni moderní, progresivní… a nikdo z nich si nevšiml zásadního problému s DPH. Vy jste ho odhalila okamžitě.“
„To je praxe,“ pousmála se Ludmila. „A taky fakt, že daňový řád mám v hlavě skoro nazpaměť.“
Ředitel přikývl a po krátké pauze se zeptal přímo: „Paní Ludmilo, proč vlastně odcházíte z předchozího zaměstnání? Tu firmu znám, ekonomicky na tom nejsou špatně.“
Na vteřinu zaváhala. Má cenu mluvit otevřeně?
„Řekněme, že se tam rozhodli vsadit na mládí,“ odpověděla opatrně. „Dostala jsem jasně najevo, že zkušenosti už nejsou prioritou. Že je potřeba… dynamika.“
Oldřich Čermák si pohrdavě odfrkl.
„Hlupáci,“ uzavřel bez obalu. „Zkušenosti jsou to nejcennější, co můžete mít. Mládí pomine, odbornost zůstává. Nebudu to obcházet – potřebujeme vás. Zakládáme nové oddělení a hledám někoho, kdo bude stát pevně nohama na zemi. Kolik jste brala u nich?“
Ludmila částku uvedla.
„Dáme o čtyřicet procent víc,“ odpověděl bez zaváhání. „K tomu plný sociální balíček, zdravotní pojištění včetně zubní péče a vlastní kancelář. Žádný kumbál s archivem, to vám garantuji. Platí?“
Měla pocit, že se přeslechla. Čtyřicet procent… To nebyla maličkost. To znamenalo opravu chalupy, pomoc synovi se splátkami hypotéky, a možná i ten kabát, po kterém toužila už pět let.
„Ano,“ vydechla. „Souhlasím.“
„Výborně. Nastupte za dva týdny.“
Následujících čtrnáct dní ve staré práci bylo zároveň peklem i zadostiučiněním. Když položila výpověď na stůl Aleše Krejčího, chvíli jen nechápavě zíral.
„Co to má znamenat?“ zeptal se kysele a papír uchopil, jako by byl špinavý. „Nátlak? Chcete přidat? Říkal jsem přece, že rozpočet není nafukovací. A vůbec – za co? Za práci v archivu?“
„Není to vydírání,“ odpověděla klidně. „Je to výpověď z vlastní vůle. Dva týdny odpracuji, jak ukládá zákon, a pak odcházím.“
„A kam?“ zasmál se pohrdavě. „Do důchodu? Plést ponožky vnoučatům? Proberte se. Kdo by vás dnes potřeboval ve vašem… ehm… věku? Bez nás se neobejdete.“
„To už není vaše starost,“ ukončila debatu. „Prosím, podepište.“
Podepsal. Ledabylým škrábnutím.
„Tak tedy hodně štěstí. Jen se nevracejte, až vám dojdou peníze. Místo bude obsazené, mladých máme plno.“
„Nebojte,“ odpověděla. „Vrátit se nehodlám.“
Zbytek výpovědní lhůty se změnil v tichý protest. Ludmila plnila přesně to, co měla v popisu práce – nic navíc. Příchod v devět, odchod v šest. Když se Adéla Rychlýová nervózně ptala: „A jak se tady účtuje tahle položka? Proč mi to hlásí chybu?“ odpovídala zdvořile: „Podívejte se do manuálu, Adélo. Nebo se obraťte na pana Krejčího, ten je přece expert na inovace.“
Adéla propadala panice. Ukázalo se, že chod oddělení stál na neviditelné konstrukci, kterou Ludmila léta budovala. Jakmile přestala fungovat, systém se začal hroutit. Ztracené faktury, nesedící výkazy, rozzuření klienti.
Aleš pobíhal po kanceláři rudý v obličeji.
„Paní Ludmilo! Proč nesedí kvartální uzávěrka?!“
„Netuším,“ odpověděla klidně a ukládala osobní věci do krabice. „Uzávěrku nedělám. Já třídím dokumenty z loňska. Přesně podle vašeho pokynu. Za uzávěrku teď odpovídá Adéla.“
„Ale ona to neumí!“
„Tak ji to naučte. Vždyť jste říkal, že je šikovná.“
Poslední den se rozloučila s kolegy. Lenka Moravecová plakala.
„Jak to tu bez tebe zvládneme? Ten blázen nás zničí.“
„Odcházejte,“ řekla Ludmila tiše. „Najděte si něco jiného, dokud je čas. S takovým kapitánem loď narazí do ledovce.“
Když vyšla z budovy, cítila zvláštní lehkost. Poprvé po letech ji netížila hlava ani srdce. Před ní se otevírala nová kapitola.
V Atlantě ji přivítali s respektem. Oldřich Čermák dodržel vše, co slíbil – prostorná světlá kancelář, pohodlné křeslo, výkonný počítač a především skutečný zájem o její názor. Nikdo tu neřešil vrásky, všichni poslouchali, co říká.
Práce byla náročná, ale naplňující. Ludmila se do ní ponořila s chutí a energií, kterou už dlouho necítila, a měla pocit, že teprve teď znovu začíná opravdu žít.