S vervou se pustila do agendy Atlanty. Stavěla nové postupy, hledala úspory, uhlazovala procesy, které roky nikdo neřešil. Každý den ji naplňoval pocitem smysluplnosti a překvapovalo ji, kolik energie v sobě znovu objevila. Došlo jí, že únava, kterou si dřív spojovala s věkem, pramenila spíš z dlouhodobého tlaku, pocitu zbytečnosti a neustálého napětí. Jakmile to zmizelo, zmizela i vyčerpanost.
Uplynul zhruba měsíc. Ludmila seděla ve své nové kanceláři, vychutnávala si kvalitní kávu z moderního kávovaru – stroje, který fungoval bez kopanců a nadávek – a soustředěně pročítala finanční přehledy. Vtom se ozval její soukromý telefon. Číslo poznala okamžitě. Volal Aleš Krejčí.
Pobaveně se pousmála a hovor přijala.
„Prosím?“
„Ludmilo Pavlovno?“ ozval se nejistý hlas, nezvykle poddajný a téměř prosebný. „Dobrý den… tady Aleš. Z… no, však víte odkud.“
„Zdravím, Aleši. Co potřebujete?“ odpověděla klidně.
„Máme tady menší problém,“ začal váhavě. „Přišla na nás daňová kontrola. Neohlášená. A zjistili nesrovnalosti v projektu Sever. Dokumentace je prý špatně, DPH neuznávají, hrozí obrovské sankce.“
„To mě mrzí,“ reagovala chladně. „Ale já s tím nemám nic společného. Odešla jsem před měsícem. Projekt přece převzala Adéla.“
„Jaká Adéla?!“ vyhrkl zoufale. „Ta odešla minulý týden! Jakmile se dozvěděla o kontrole, složila výpověď a zmizela. Prý vyhoření, stres… Nechala papíry na stole a šla. Ludmilo Pavlovno, pomozte nám! Vy jste to celé rozjížděla, vy tomu rozumíte!“
„Aleši, pracuji teď jinde. Mám své povinnosti.“
„Zaplatíme!“ skočil jí do řeči. „Sepíšeme smlouvu, kolik budete chtít? Padesát tisíc? Sedmdesát? Jen přijeďte, projděte ty podklady, vysvětlete to kontrolorům! Bez vás jsme ztracení, ředitel mě zničí!“
Ludmila se opřela do měkké kožené židle a zadívala se skrz velké okno na rušnou ulici hluboko pod sebou.
„Pane Krejčí,“ pronesla pomalu. „Pamatuji si, že jste mi vyčítal zastaralé myšlení a neschopnost přijímat novinky. Obávám se, že moje údajně ‚staromódní‘ postupy pro vás nebudou dost moderní. Potřebujete přece inovace. Neuronové sítě. Zkuste požádat umělou inteligenci, ať si popovídá s finančním úředníkem. Říká se, že to je budoucnost.“
„Prosím vás, nedělejte si ze mě legraci,“ zlomil se mu hlas. „Uznávám, spletl jsem se! Přehnal jsem to! Vraťte se k nám, nabízím vyšší plat! Dám vám funkci zástupkyně vedoucího! Adélu klidně propustím… teda vlastně, ta už je pryč…“
„Nemám zájem,“ přerušila ho rozhodně. „Vydělávám teď o polovinu víc než u vás a pracuji s lidmi, kteří hodnotí odbornost, ne datum narození. Jednu radu vám ale dám. Zdarma.“
„Jakou?“ chytil se naděje.
„Připravte se na pokuty. A doučte se základy účetnictví. Váš věk už by měl zaručovat, že víte, co je rozdíl mezi debetem a kreditem.“
Hovor ukončila a číslo si zablokovala. Potom se znovu napila kávy a vrátila se k reportům. Čísla do sebe zapadala s uklidňující přesností.
Večer všechno vyprávěla manželovi. Miloslav Pražák se smál tak srdečně, až málem převrhl hrnek s čajem.
„Ať mluví s finančákem umělá inteligence! To je skvělé,“ chechtal se. „Tak co, jak se ti v Atlantě daří?“
„Atlantě se narovnala záda,“ usmála se. „Oldřich Čermák mi dnes nabídl vedení auditního oddělení. Chce, abych zaučovala mladé kolegy. Ne aby mě nahradili mladší, ale abych je učila.“
„Jsem na tebe pyšný,“ řekl prostě. „A ten tvůj bývalý šéf? Ten si to zasloužil.“
O půl roku později narazila Ludmila náhodou v obchodním centru na Lenku Moravecovou. Bývalá kolegyně působila unaveně a zestárle.
„Ludmi, ahoj!“ rozzářila se Lenka. „Ty vypadáš úžasně! Nový kožich? Nádhera!“
„Ahoj, Lenko. Udělala jsem si radost. Co vy, jak se vám daří?“
Lenka jen mávla rukou. „Bídně. Firmu prodávají. Po té daňové pokutě už jsme se nevzpamatovali. Aleše vyhodili, prý ho majitelé žalují za nedbalost. Teď propouštějí, posílám životopisy, kam se dá.“
„Pošli ho mně,“ řekla Ludmila a stiskla jí ruku. „V Atlantě hledáme schopné účetní. Oldřich rozšiřuje firmu, otevíráme pobočku. Ráda se za tebe přimluvím. Staré dobré jádro by mělo držet při sobě.“
Lenka se uprostřed obchodu rozplakala. „Děkuju… opravdu děkuju.“
Cestou domů kráčela Ludmila zasněženými ulicemi, zachumlaná do hebkého límce nového kožichu, a přemýšlela. Věk není rozsudek ani nemoc. Je to kapitál, se kterým se musí umět zacházet. A pokud si někdo myslí, že v padesáti život končí, je to jen jeho omyl. Pro Ludmilu všechno teprve začínalo.