Daniela Martinecová odstrčila vstupní dveře a hned si všimla drobnosti, která ji bodla u srdce: pracovní sešit na poličce ležel obrácený vzhůru nohama. Někdo v něm zjevně listoval. Nebylo pochyb — Ludmila Řezníková se jí znovu přehrabovala ve věcech.
Z kuchyně se linul smích, hlučný a vtíravý. Bohuslav Jelínek s matkou cosi rozebírali a dusili se smíchem. Daniela si potichu vyzula boty a vešla dovnitř. Ludmila stála u sporáku, zatímco Bohuslav seděl před televizí, ovšem pohledem bloudil úplně jinam než na obrazovku.
„Tak co, paní šéfová, padáš únavou?“ utrousila Ludmila, aniž by se obtěžovala otočit.
Daniela vytáhla z kabelky složený papír a položila ho doprostřed stolu.
„Dnes mě jmenovali vedoucí dispečerského oddělení,“ řekla klidně. „Pro celé město.“
Vzduch ztěžkl tichem. Po chvíli Ludmila pohrdavě odfrkla.
„No to se podívejme. Z tebe je teď královna.“
Bohuslav se ušklíbl a pohodlně se opřel do židle.
„Fakt? Ty? Na celý město?“
Daniela přikývla. Nečekala potlesk ani nadšení, stačilo by prosté uznání. Místo toho k ní Ludmila přistoupila, sebrala papír ze stolu a přimhouřila oči.
„A kde máš plat? Nebo se stydíš přiznat, kolik sis tam nakradla?“
„Mami, no tak,“ rozesmál se Bohuslav. „Třeba bere miliony. Že jo, Anytko?“
Řekl to jméno schválně. Používal ho jen před lidmi, když chtěl působit jako pozorný manžel.
„Plat je slušný,“ odpověděla Daniela tiše. „Opravdu dobrý.“
„Tak když je tak skvělej,“ hodila Ludmila papír zpátky na stůl, „zítra uděláme oslavu. Koupíš pořádnou klobásu, dort, ovoce. Já tu šetřím na všem možným a najednou se nám doma vyklubala vedoucí.“
Daniela beze slova odešla do pokoje a posadila se na postel. Ruce měla klidné, ale uvnitř se jí svíral tvrdý uzel.
Druhý den po práci zamířila do obchodu a naložila do košíku všechno, co bylo u nich doma považováno za přepych: kvalitní salám, červený kaviár, hrozny, broskve, dort ozdobený máslovými růžemi. Tašky jí řezaly do dlaní, přesto kráčela a v duchu si představovala, jak si sednou všichni tři ke stolu. Možná Bohuslav konečně řekne: „Jsem na tebe hrdý.“ Třeba aspoň jednou.
Dveře bytu byly pootevřené. Uvnitř hučely hlasy — víc hlasů, než by čekala. Daniela vstoupila a zůstala stát jako přimrazená. U stolu seděli čtyři lidé: Bohuslav, dva jeho kamarádi z fabriky a Karolína Rychlýová, kolegyně, která stíhala roznášet drby po celém městě rychleji než pošta.
„No teda, koukejte, šéfka dorazila!“ zahýkal se jeden z kamarádů a ukázal na ni prstem.
Ludmila Danielu okamžitě připravila o tašku, vytáhla kaviár a triumfálně ho předvedla hostům jako válečnou kořist.
„Tak vidíte, naše velitelka se má! Kaviárek si dopřává!“
Karolína se rozesmála tenkým, nepříjemným smíchem. Bohuslav se spokojeně rozvalil na židli.
„To je v pořádku,“ prohlásil nahlas, aby to slyšeli všichni. „Teď to všechno zatáhne ona. Nájem, elektřinu, vodu, telefon. Když je tak bohatá. Já si svůj plat mistra nechám pro sebe. Na garáž. Nebo na cokoliv, co budu chtít.“
Ludmila Řezníková se významně pousmála a natáhla ruku po další tašce, zatímco Daniela stála opodál s prázdnými dlaněmi a začínala chápat, že tahle oslava nebude o radosti, ale o něčem docela jiném, co se mělo teprve naplno projevit.