…a mezitím krájela dort – ten samý, který Daniela koupila pro všechny tři. Bohuslavovi kamarádi se po něm vrhali neumytýma rukama, mastné prsty zanechávaly lepkavé šmouhy na ubrusu. Karolína Rychlýová si bez ptaní dolévala sklenku perlivého vína z láhve, kterou přinesla Daniela.
„Copak, šéfová, proč mlčíš?“ ušklíbl se Bohuslav Jelínek a přimhouřil oči. „Snad s tím nesouhlasíš?“
Daniela stála opodál s prázdnými taškami, které jí visely z rukou. Přejela pohledem manžela, tchyni i hosty. Pak klidně, téměř bez emocí, pronesla:
„Souhlasím. Máš pravdu.“
Otočila se a odešla do ložnice. Dveře za sebou tiše zavřela a posadila se na okraj postele. Za zdí se dál ozýval hlučný smích, cinkání sklenic a opilé výkřiky. Daniela vytáhla telefon a vytočila číslo personálního oddělení.
„Dobrý večer, Miroslavo Váleková? Tady Daniela Martinecová. Potřebuji kompletní podklady ke spisu zaměstnance Bohuslava Jelínka. Ano, okamžitě. Zítra do oběda.“
Ráno zamířila do archivu. Otevřela osobní složku svého muže a s každou stránkou jí bylo chladněji. Před půl rokem měl Bohuslav letět – kvůli pití tvrdého alkoholu přímo v areálu závodu a poškození strojů. Tehdejší ředitel však rozhodl jinak: „Ponechat. S přihlédnutím k tomu, že manželka je klíčovým zaměstnancem.“
Daniela desky zavřela. Došlo jí to naplno. Pracoval jen proto, že někdo bral ohledy na ni. Celou dobu na ni křičel, poroučel si, srážel ji – a přitom stál na nohou jen díky ní.
Znovu zavolala Miroslavě Válekové.
„Připravte výpověď pro Jelínka. Důvod: loňská zpráva. Ano, přesně ta. Chci to mít zítra.“
Pak vytočila číslo Ctibora Míky.
„Potřebuji služební vůz. Zítra v deset. Odvoz osoby na adresu trvalého bydliště. Ano, čistě soukromá záležitost.“
Večer se vrátila domů. Byt byl prázdný, hosté pryč. Ludmila Řezníková seděla na gauči u televize, Bohuslav podřimoval v křesle. Na stole zbytky dortu, okousané uzeniny a prázdná láhev od sektu.
Daniela položila před tchyni složku.
„Ludmilo Řezníková, tady je výpis z katastru. Byt je psaný na mě. Zdědila jsem ho po dědovi ještě před svatbou. Vy tu nikdy hlášená nebyla. Zítra v deset pro vás přijede auto a odveze vás na adresu trvalého pobytu.“
Tchyně otevřela ústa, ale Daniela ji gestem zarazila.
„Prosím, nic neříkejte. Jen si sbalte.“
Bohuslav se probudil, narovnal se a promnul si oči.
„Zbláznila ses? Co si to dovoluješ?“
Daniela se k němu otočila. Hlas měla klidný, téměř vlídný.
„A ty, Bohuslave, si zítra v práci převezmeš rozhodnutí. O ukončení pracovního poměru. To, které bylo před půl rokem odloženo. Tentokrát už ho nikdo neodloží.“
Vyskočil na nohy, tvář mu zrudla vztekem.
„To myslíš vážně? Ty mě chceš vyhodit? Za co?“
„Ne já,“ odpověděla tiše. „Ty sám ses vyhodil už dávno. Já tě jen přestávám krýt.“
„Ty…“ vykročil k ní, hlas se mu lámal hněvem, a v místnosti se napětí dalo krájet.