Daniela ani o krok neustoupila.
„Já že co?“ pronesla klidně a dívala se mu přímo do očí. „Že jsem povýšená? Panovačná šéfová? Ředitelka, která si moc dovoluje? Tak poslouchej, Bohuslave. Ano. Přesně tím jsem se stala. A už dávno jsem taková měla být. Ty i tvoje matka bydlíte v mém bytě. Ty jsi měl práci jen proto, že nade mnou lidé zavírali oči. Celé ty roky jsem tě táhla nahoru. A ty ses mezitím snažil stáhnout ke dnu mě.“
Ludmila Řezníková se hlasitě rozplakala, až to přešlo v kvílení:
„Bohoušku, slyšíš to? Takovou nevděčnost! Já pro ni byla jako vlastní máma!“
Daniela se k ní otočila, bez hněvu, ale tvrdě.
„Každý týden jste se přehrabovala v mých věcech. Před cizími lidmi jste mi nadávala do hlupaček. Nemohla jsem si koupit ani chleba, aniž byste o tom věděla. Hlídala jste každý můj krok i každou korunu. Tohle není mateřská péče. To je dozor. A navíc u mě doma.“
Bohuslav popadl bundu, škubl klikou a rozrazil dveře.
„Uvidíš, jak tohle dopadne! Tohle ti nenechám jen tak!“
„Necháš,“ odpověděla Daniela bez zvýšení hlasu. „Protože nemáš kam jít.“
Dveře bouchly. Ludmila zůstala sedět na gauči a usedavě vzlykala. Daniela odešla do ložnice, lehla si na postel ještě oblečená. Za zdí slyšela stěžování a telefonování, ale nevnímala to. Jen zírala do stropu a poprvé po dlouhé době se cítila prázdná – a zvláštně klidná.
Ráno našla Ludmilu v kuchyni. U nohou měla postavené dva kufry, oči zarudlé, tvář opuchlou.
„Ty to myslíš vážně?“ zeptala se tiše.
„Ano,“ přikývla Daniela a nalila si kávu.
„A kam mám jít?“
„Domů. Jste přece přihlášená ve Slunečném. Máte tam svůj jednopokojový byt.“
„Ale tam… tam se dvacet let nedělala rekonstrukce, je tam zima…“
„To je vaše bydlení, paní Řezníková. Vaše.“
Přesně v deset se před domem ozval motor. Daniela otevřela. Řidič vzal kufry, Ludmila vyšla za ním a na prahu se ještě otočila.
„Bohuslav ti tohle nikdy neodpustí.“
„Já vím,“ odpověděla Daniela a zavřela.
Večer se Bohuslav vrátil. Byl bledý, ruce se mu třásly. Beze slova přešel do pokoje a sedl si. Dlouhé minuty mlčel, pak se zahleděl do podlahy.
„Vyhodili mě. Řekli, že výpověď byla připravená už dávno. Že mě drželi jen kvůli tobě. A teď už neměli důvod.“
Daniela stála ve dveřích a poslouchala.
„Udělala jsi to schválně?“ vzhlédl k ní. „Chtěla ses mě zbavit?“
„Ne,“ odpověděla klidně. „To tys to udělal sám. Pokaždé, když ses vracel opilý. Když jsi mlčel, zatímco mě tvoje matka ponižovala. Když jsi o mně mluvil hnusně se svými kamarády.“
Zatnul pěsti, ale nezvedl se.
„A co má být teď?“
„Teď si najdeš práci. Když ji budeš mít, zaplatíš polovinu nájmu, jídlo i výdaje. Když ne, sbalíš se.“
„Takže rozkazuješ?“
„Ano,“ řekla Daniela pevně. „Teď rozhoduju já.“
Krátce, zle se zasmál.
„No, jen se dívej. Podívej, kým ses stala.“