Stala se ženou, kterou měla být už dávno.
Uplynuly sotva tři dny a Bohuslav Jelínek byl pryč. Využil chvíle, kdy Daniela Martinecová nebyla doma, narychlo posbíral své věci a tiše zmizel. Klíče nechal ležet na stole v předsíni. Vedle nich papírek s krátkou větou, psanou skoro vzdorovitě: „Chtěla sis to sama.“
Daniela si vzkaz přečetla bez viditelné reakce. Pak ho zmuchlala v dlani a hodila do koše. Pomalu prošla celý byt. Najednou působil jinak – otevřenější, vzdušnější, jako by se nadechl spolu s ní. Posadila se na gauč, kde dřív pravidelně sedávala Ludmila Řezníková. Jen tam chvíli mlčky zůstala. Bez myšlenek, bez napětí.
V práci se jí Karolína Rychlýová celý týden vyhýbala. Pohledy uhýbaly, rozhovory končily dřív, než začaly. Nakonec to ale Karolína nevydržela a zastavila ji na chodbě.
„Slyšela jsem, že jsi vyhodila Bohuslava. I s jeho matkou.“
Daniela se na ni dlouze podívala, klidně, bez mrknutí oka.
„Nevyhodila,“ odpověděla tiše. „Jen jsem udělala prostor.“
Karolína se ohradila tichem, otočila se a od té chvíle už za Danielou nepřišla.
Večer se Daniela vracela domů a najednou si uvědomila něco zásadního: nebála se odemknout. Žádný strach, že někdo prohledává její věci, že po ní bude chtít vysvětlení, nebo se jí bude vysmívat. Za dveřmi bylo ticho. Prázdno. Její byt.
Cestou se zastavila pro hotové jídlo – jen jednu porci. Doma ji ohřála, sedla si ke stolu a pustila si hudbu. Jedla pomalu, s klidem. Nikdo se neptal, jestli zbylo i pro něj. Nikdo jí nebral lepší sousto. Nikdo necedil poznámky o tom, že si žije nad poměry.
Když dojídala, umyla talíř a zadívala se z okna. V protějším domě svítilo světlo, někdo tam také večeřel. Obyčejný večer. Obyčejný život.
Vzala telefon a napsala Ctiboru Míkovi: „Zítra nastupuji na novou pozici. Jsem připravená.“ Zprávu odeslala a mobil odložila.
Poprvé po mnoha letech si lehla ke spánku ve svém bytě, na svém gauči, bez obav, že jí zítra ráno někdo znovu vysvětlí, jak je nedostatečná a špatná. Usínala s pocitem klidu, který neznala – a který jí už nikdo nemohl vzít.